RECENZE: Děti noci, úlevně normální film, který jen tak plyne

Původně režisérka Michaela Pavlátová mluvila o studii dívky zvané Ofka, jejíž jméno obsahoval i pracovní název filmu. Postupně jí však pod rukama vykvetl trochu jiný příběh, něžná romance mladičkých nočňátek ze zakletého pražského Karlína.

A šťastná výsledná kombinace tří „herců“ - neboť nálada noční čtvrti je ústřednímu páru více partnerem než pozadím - odzbrojuje beze zbraní.

Kdyby se věcně rozebraly na jednotlivé součástky, připomínaly by Děti noci pyramidu, jejíž základnu - neuchopitelný a antidějový scénář - zpřesňuje pocitově důraznější režie a korunuje špičková souhra Issové s Mádlem.

Ona je protivná, otrávená, vyhaslá dívka odhánějící odpovědnost za vlastní budoucnost, on její ošumělý rytíř, oddaný tak chorobně, až by zasloužil nasekat, a dojemný ve svém pátrání v popelnicích, že by mu dal člověk poslední korunu.

Žádná „sociálka“
Nejsou tu sami, zprávu o jednom pustém mezičasí zalidňují ještě půvabně zmatený frajírek Jana Dolanského, jehož zradu hrdinka shrne v jediném bolestném výkřiku v tunelu, David Novotný coby groteskní vládce malého krámku nebo Lenka Termerová, zosobňující v hovorech s Ofkou přesný obraz vztahů matky k dceři, jíž by tak chtěla pomoci - a ví, že nemůže.

Děti noci

70 %

ČR, 2008, 80 minut.

Režie Michaela Pavlátová.

Hrají Martha Issová, Jiří Mádl, Jan Dolanský, David Novotný, Lenka Termerová.

Kinobox: 57 %

IMDb: 6.0

Na karlovarském festivalu se Děti noci zcela přirozeně svezly se současnou vlnou děl o malých ztracencích velkoměsta, kteří se odhodlávají k činu či ke změně. V několika bodech však konkurenci přebíjejí: nikoho nesoudí, ani společnost; nehrají si na „sociálku“, stačí lidský pocit nezařazenosti; a hlavně mají humor.

Vznikl film až úlevně normální, který neburácí, jen tak si tiše plyne. Občas se zadrhne, třeba u Ofčiných výtvarných vloh: kolik filmových postav už našlo tohle klišé úniku k umění?! Fyzická hrozba zase dívku potkává ve smyčce, jejímž opakováním se strach i zvědavost naopak zmenšují.

Herec, nikoli idol
Naštěstí Michaela Pavlátová přes dramaturgické propady staví záchranné obrazové mosty Karlína - města mimo město, a noci - času mimo čas.

A jestli se i nakažlivá atmosféra přejídá, pořád okouzlují ti dva dárečkové s autenticky znějícími dialogy: skvostná Issová skrývající zranitelnost pod nesnesitelností pozdní puberty a nádherný, neodbytně vlezlý mentor Ofčina života Mádl, pozitivní až na zabití.

Hlavně pro Mádla znamenají Děti noci po předešlém Gymplu definitivní potvrzení, že veselí Snowboarďáci objevili výjimečného herce, nikoli jen dočasný teenagerovský idol.

A vůbec nevadí, že to vlastně neplánovaně dokázal film bez akce a dramatických zvratů, věnovaný především „holčičí“ intimitě zmatků při loučení s dětstvím.