Pro stoprocentní požitek z filmu Mamma Mia! by měl divák předem splnit tři podmínky. Zaprvé jít do kina čistě a pouze za letním oddechem. Zadruhé vzít s sebou stejně naladěnou partu; Mamma Mia! se netočila pro rozjímavé samotáře. A zatřetí zapomenout, co všechno ví - nebo si myslí, že ví - o filmu.
Neboť Mamma Mia! má úplně jinou podobu: napůl křiklavě hýřivé estrády, napůl sladké prosluněné telenovely, ale zároveň nese i stopy jejich lehounké parodie. Zjednodušeně řečeno, je to letní kýč jako bič, ale tak zábavný a živelně nakažlivý, že se mu nedá odolat.
Ale kdyby se omylem promítl za zimního večera v Klubu náročného diváka, vyvolal by paniku a možná pár infarktů.
Nelze totiž přijmout polehčující tezi, že muzikály musí být už ze své podstaty až nahlouple prostinké: od West Side Story přes Chicago po Across the Universe to prostě neplatí. A Mamma Mia! se duchaplností vskutku neobtěžuje, děj je řiďounký a uměle ohýbaný tak, aby víceméně logicky využil všechny zvolené písně.
Jenže nasadí tempo už od startu, kdy se tři možní otcové řítí na řecký ostrůvek na svatbu „dcery“, jejíž matku kdysi milovali, zatímco nevěsta a její družičky si uhihňaně sdělují pubertální tajnosti.
Léto v Řecku střižené Pomádou a Muzikálem ze střední je pohádkově bezstarostné, i matčin hotel chátrá malebně, barvy září sytostí reklamní pohlednice a mladí snoubenci působí jako z MTV, lepě a ztepile, jen dívka občas opatrně svraští čelíčko.
Pro smích se musí o generaci výš, kde to opravdu božsky jiskří, protože starší hráči se nebojí shodit, ztrapnit a řádit, aniž by si hlídali dokonalý vzhled. Už pánské trio Colin Firth, Pierce Brosnan, Stellan Skarsgard na jedné palubě značí čirou radost, o dámách nemluvě.
Matčiny kamarádky se občas jeví až moc uječeně přepjaté, chichotají se, vrtí, vlní, piští a pitvoří, nicméně v ulítlé nadsázce shazují sebe i svůj věk, a navíc dobře zpívají. Nad vším a všemi pak stojí Meryl Streepová, sálající neskutečnou energií a sebeironií; i pohybově je přímo zrozená pro muzikál.
Tu a tam, zvlášť v srdceryvných pasážích, se člověk brání. Říká si: Vždyť je to spíš kabaret nebo klipová féerie než film, jásavě neškodná silvestrovská zábava po půlnoci; přece jí nepodlehnu?! Ale podlehne rád, protože Mamma Mia!, filmařsky vzato slabší kousek tak za čtyřicet procent hodnocení, vyzařuje podprahovou nespoutanost, hravost a životodárnost dobře za osmdesát procent.
Známku tedy tvoří početní průměr, ale jinak neplatí: tenhle film se přijímá jen extrémně, buď jako balzám na duši, nebo pohrdavě.
