Pane kardinále, jak je to s vaším zvažovaným odchodem do penze? Média uvádějí, že přemýšlíte kvůli nedávným zdravotním problémům o dřívějším odchodu. Vy jste to na svých oficiálních stránkách uváděl na pravou míru. Z toho spíše plyne, že žádný dřívější odchod neplánujete. Jak to tedy je?
V současné době se v naší společnosti hovoří o tom, kdy se má odcházet do důchodu. V církvi je to tak, že biskup odchází do důchodu v pětasedmdesáti. To je stanovená hranice. Někteří kardinálové sice na jedné synodě chtěli, aby to bylo v osmdesáti, ale zůstalo se u pětasedmdesáti. A papež věc řeší tak, že biskupovi, který je zdráv a při síle, přidá ještě třeba nějaký rok. Toto se stalo, když jsem podal svoji demisi ve svých 75 letech a papež řekl - ještě dva roky. A kardinál Giovanni Battista Re, který je šéf biskupů v církvi, říkal, že to jen dva roky nebudou, že to bude ještě víc. Ty věci jsou známy. Dva roky běží, příští rok podám znovu demisi a uvidím, co papež řekne.
Takže nic neurychlujete, jen jste upozornil na to, že příště to prodloužení od papeže už nemusí přijít?
Já jsem už při tom prvním podání demise projevil zájem do důchodu jít, abych, když jsem ještě zdravý, mohl nějaký čas pracovat, ale bez břemena povinností a bez stresu. A teď mám v ruce trumf, který mohu vytáhnout, ale nemusím - to své zdraví. Uvidíme, jak to bude v květnu příštího roku.
Návrh je poslední šancí
Návrh majetkového vyrovnání byl dán takříkajíc k ledu. Vznikla speciální komise. Nebojíte se, že to znamená konec tohoto zákona? Nebo jste v tomto ohledu optimista?
Já jsem životní optimista a tento postoj se mi vždy vyplatil. Optimistou jsem i v tomto případě. Ono totiž to majetkové vyrovnání, jak je dnes připraveno, je poslední šancí. Církev šla až do krajnosti. Jako diecéze jsme řekli - milý státe, ten majetek si tedy nech a uděláme majetkové vyrovnání. Čili to je vstřícnost, která je mimořádná a kterou jsme projevili také proto, aby městům a obcím byl odblokován církevní majetek, který je kolem nich, a ony mohly stavět a rozvíjet se.
Ta města se velmi zasazovala, aby to bylo vyřešeno. A jestliže se v parlamentu a v té komisi bude jednat podle právních zásad a seriózních argumentů, tak ona komise nemůže dojít k žádnému jinému výsledku, než k jakému došla komise vládní a církevní.
Sněmovna má ale se zákonem, jak ho vláda předložila, evidentně problém. Nejen KSČM a ČSSD, tam je to celkem pochopitelné, ale také pětice poslanců z ODS. Není na čase pokusit se vyvrátit pochybnosti těchto pravicových poslanců?
Kdybychom do toho měli jako církev vstupovat, ukázalo by se, že jsme ne všechny položky dali na stůl a že se ne všechny požadavky realizovaly. Například zákon 218 z roku 1949 o hospodářském zabezpečení církví, který komunisté vydali, zrušil patronáty.
. O odpůrcích vyrovnáníKdo je proti navrácení, staví se za to, co komunismus udělal, a zpochybňuje vlastnická práva. |
Před časem jste napsal, že odpůrci majetkového narovnání státu s církvemi svým odporem vlastně schvalují totalitní a protiprávní postupy komunistů a používají populistické, povrchní a nepravdivé argumenty. Myslíte opravdu, že poslance, kteří mají výhrady k onomu zákonu, lze takto jednoduše označit?
To vyjádření míří na poznámky, které politici často vyslovují, že církevní majetek vlastně církvi ani nepatří. A zpochybňují, že když ho stát padesát let využíval, že by se to mělo podle práva církvi vracet. Komunismus zničil právní cítění. Jeho nedostatek se dnes projevuje tím, že se lidé ptají - na co to ta církev potřebuje? Jde ale o spravedlnost. V pozemkových knihách byl onen majetek v 19. století zapsán a toho je potřeba se držet, protože v ústavě je právo vlastnické na významném místě. Jestliže to církvi patřilo a komunisté jí to odebrali, mělo by se to vrátit. Kdo je proti navrácení, staví se za to, co komunismus udělal, a zpochybňuje vlastnická práva.
VIDEOZÁZNAM S ČÁSTÍ ROZHOVORU A POŽEHNÁNÍM ČTENÁŘŮM
Měl jste se setkat s poslancem Tlustým. Došlo nakonec k té schůzce?
K té schůzce nedošlo, a to proto, že jsem viděl, že zde zřejmě není dostatečná ochota k serióznímu dialogu. K dialogu s argumenty...
Myslíte, že Tlustý nepoužívá pravdivé argumenty a že je zbytečné s ním diskutovat?
Ano, protože říká, že 83 miliard je moc a přitom nemá v ruce věcné argumenty. Přišel s tvrzením, že sama církev v roce 1948 v seznamech svého majetku uváděla daleko nižší položky, než se uváděly v materiálu vládní komise.
. O délce vyplácení náhradRozložením vyplácení do šedesáti let jsme podstoupili riziko a také tady ukázali vstřícnost církve. |
Církve neuvedly plné požadavky, které by mohly uvést, a jestli tedy poslanec Tlustý podezírá nás nebo tu vládní komisi, že tu částku postavila příliš vysoko, tak nemá pravdu.
Co říkáte na počty poslance Jana Schwippela, který navrhuje místo 83 miliard jen 62 miliard. I s úroky by to pak bylo místo 270 miliard pouze 204 miliard...
Já bych s čísly jako 270 miliard vůbec neargumentoval. To je také ukázka takového ideologického argumentování, protože ono vyhodnocení bylo 83 miliard. Ale stát to nechce zaplatit hned nebo do dvou let. Proto navrhl splácení rozložit do šedesáti let a církev na to kývla, což je určitým způsobem veliké riziko, které jsme podstoupili.
V tom případě ale podle ministerstva financí musí existovat během těch šedesáti let určité zúročení, protože měna se bude znehodnocovat, a těmi úroky se musí dotahovat míra inflace v předpokládaném průběhu šedesáti let.
Ze strany státu nebyla vůle to zaplatit dříve? Vždyť šedesát let je příliš dlouhá doba, několik volebních cyklů, několik vlád, několik premiérů. To je riskantní už jen proto, že některá další vláda by dohodu mohla, až by se dostala k moci, zrušit. O něčem takovém ČSSD mluví.
Ano, je to pravda. Do budoucna sice musí být různými smlouvami a sankcemi zajištěno, že to nějaká vláda nezruší, ale stát vycházel z toho, že podle principů a směrnic EU by to v případě okamžitého vyplacení enormně zatížilo státní rozpočet, a to by nebylo přípustné. Proto byla idea ministerstva financí rozložit to na šedesátileté období. My jsme na to kývli, abychom - a tady je zase vidět ta vstřícnost církve - umožnili tu dohodu.
Vládní návrh počítá s cenou 445 tisíc korun za hektar půdy. Tržní cena je přitom zhruba čtvrtinová. To poslance popudilo, připadá jim to neslušné vůči jiným restituentům, aby církev dostala v restitucích čtyřikrát více než jiní restituenti.
Řekl bych, že je zapotřebí být zase konkrétnější a vidět ten problém trochu historicky. Dám příklad. Pražské Řepy jsou z velké části postaveny na církevních pozemcích. To byla řádová nebo diecézní pole. A je otázka, jaká v tom odškodnění má být hodnota onoho pozemku. Má tou hodnotou být hodnota polí v tehdejší době? Nebo hodnota dnešní jako hodnota stavebních parcel? A proto ty ceny byly často zprůměrovány. Stát řekne, dobře, nebudeme vám za ty pozemky vyplácet tolik jako za parcely, protože to by bylo hodně vysoké, ale zase nebudeme vyplácet jen jako za cenu polí. To by bylo příliš nízko. Takže je zapotřebí to vidět celkově a dojít k nějaké dohodě. Ty problémy nejsou tak jednoduché, jak jednoduše a populisticky se někdy argumentuje.
Rodinu je třeba respektovat
Pane kardinále, co říkáte na sobotní pochod gayů v Brně? Souhlasíte s tím, aby se takto veřejně prezentovali?
Je tu střet řady věcí. V ústavě je zakotveno právo na vlastní názor a jeho hlásání. Ale je třeba zvážit, kde je pravda. Styl, který volí extremisté, a snaha prosadit svůj názor silou, to rozhodně není cesta. Na druhou stranu gayové se svou orientací zastávají jistý názor, ale je otázka, zda to slouží opravdu společnosti. Je v tom budoucnost? Takže právo na vlastní názor ano, ale je potřeba to vidět i z hlediska pravdy a jistých principů. Vidíme ve společnosti na mnoha místech střetnutí různých práv a svobod, ale ta práva je třeba řešit ne z hlediska citů, ale pravdy a principů. Církev hledí na budoucnost společnosti.
Poslední dobou si parlament pohrává se spoustou etických otázek. Chce uzákonit určité formy eutanazie, ministryně Stehlíková zase požaduje zákaz trestání dětí či připravuje studie, které mají zdůvodnit právo homosexuálních párů na adopci dětí. O čem svědčí snahy politiků přicházet s podobnými nápady?
Politici se neřídí podle pravdivých norem rozumu, ale podle veřejného mínění a toho, co si lidé myslí. Řídí se oportunismem, ale církev hlásá zákony, které jsou nejen Boží, ale i přirozené a člověku pomáhají.
. O vnímání církveJe katastrofální, že církvi se předhazuje tmářství, ale přitom je dnes církev instituce, která hájí rozum a racionalitu. Tendence ve společnosti jsou dnes mnohdy iracionální. |
Dnešní doba si ale v tradičních hodnotách příliš nelibuje a církvi, která je brání, vytýká, že je staromódní a že by z nich měla slevit. Jaké má tedy církev vůbec možnosti, aby nejen těmto tlakům odolala, ale naopak brzdila některé nejbláznivější nápady společnosti? A jaké má možnosti například u nás, kde je její vliv podstatně menší než jinde?
To není problém jen u nás, ale i v Evropě a vůbec celosvětově. Společnost cítí, že jí chybí nějaký společný základ, který by ji spojoval a sjednocoval. Přitom zde pro člověka existuje určitá suma zákonů, které se musí zachovat a které nelze bez nebezpečí popřít. Tak jako platí přírodní zákony a nelze se jim vyhnout, tak také v životě člověka jsou určité zákony a tradiční principy, které by se měly respektovat. Myslím třeba rodinu.
Všichni o ní říkají, že je základ společnosti, ale přitom nerespektují, že rodina je společenstvím muže a ženy. Je společenstvím, které má mimo jiné společnost reprodukovat. Dává základ budoucnosti, protože vychovává dítě. Ta výchova má být od muže a ženy. Má mít tyto dva jasné prvky. Když má dítě jen jednostrannou výchovu, není to dostatečné. Proto církev zdůrazňuje přirozenou rodinu mezi mužem a ženou.
Je katastrofální, že církvi se předhazuje tmářství, ale přitom je dnes církev instituce, která hájí rozum a racionalitu. Tendence ve společnosti jsou dnes mnohdy iracionální.
Zmínil jste jako tradiční a přirozenou hodnotu rodinu. Ale co například stát, národ? Někteří lidé zdůrazňují, že národním státům lidově řečeno odzvonilo a že nyní je čas na nějaké nadnárodní uskupení na jedné a zároveň rozdrobení do malých regionů na druhé straně. Není ale i stát a národ jakousi evropskou hodnotou, bez které by už Evropa nebyla Evropou?
Samozřejmě že existuje určitý vývoj ke globálnější společnosti, vývoj, který podporuje ono uvažování, že bychom neměli být uzavření do nějakých národních hranic a podle určitých etnických principů, ale že je potřeba určitá kooperace. To je fakt. Ale stejně tak se asi dost dobře nedá uvažovat o nějakém totálním rozplynutí národních států, protože jsou tu etnické faktory a řada dalších věcí, které nás spojují. Myslím, že je zapotřebí určité otevření se národních celků, aby spíše s těmi druhými spolupracovaly. Čili, řekl bych, že jde o zachování obou hodnot a neabsolutizování jedné nebo druhé.
Neztrácí Evropa své tradiční hodnoty i kvůli přistěhovalectví a ideologii multikulturalismu? Některé západní země jdou tak daleko, že se samy a dobrovolně vzdávají svých tradičních zvyklostí, aby neurážely imigranty.
Hrozí nám nebezpečí islámu. Islám je jiná kultura a existuje v něm úzké spojení náboženství a státu. To, co křesťanství po pádu římské říše přineslo, je oddělení světské sféry a sféry církevní a toto muslimové vidí jinak, protože za sebou nemají evropský vývoj. Jsou velmi zakotveni ve víře v Boha, a protože Evropa své kořeny opustila, tak najednou islám, který se sem valí, je pro ni ohrožením. Muslimové si myslí, že jsme zradili své kořeny a tradice, a předkládají nám ty své. Myslím si tedy, že bychom se měli vrátit k vlastním pevným základům a hodnotám, jejichž kořenem je křesťanství. Těmi je třeba právě i lidská důstojnost a svoboda člověka, která v islámu není. To je vidět i v tom, jaký mají vztah k ženě. Toto jsou naše kořeny a my bychom je měli ctít.
