Padáme. Je to hukot! Vytřeštěné oči, otevřená pusa... Roman mi poklepáním na rameno dává znamení, abych roztáhl ruce. Pár metrů pode mnou letí po zádech dolů kameraman.
Později mě mrzí, že jsem přes něj neviděl, jak se přibližuje matička Země. Ale dokumentace společného parašutistického projektu Schmitzer – Knap se nesmí podcenit.
A to už se zleva docela rychle blíží Schmitzerova vytáhlá postava. V poslední chvíli zpomalí, v podstatě připlouvá. Chytáme se rukama, smějeme se. A padáme.
Konečně mi došlo, že bych měl zavřít pusu. Schmitzer se odpojuje, mizí i kameraman, trochu to cukne, otvírá se padák. Zbylých 1 500 metrů se zvolna snášíme, visím na popruzích nohama dolů, Roman hlásí výšku a radí, jak profouknout zalehlé uši.
"To je Dobříš a támhle v dálce Praha,“ ukazuje. Mě však víc zaměstnává nevrlý žaludek, který se při tom všem houpání a kroužení bouří. A to jsem ze sobotní svatební oslavy odešel o dobrých pár hodin dřív než obvykle.
Jdeme na přistání. Coby pasažér jen zvedám nohy, abych nepřekážel. Jde to hladce, všechno zařídí Roman.
Na zemi si hned potřásám pravicí se svým dopravcem i se Schmitzerem. Gratulují mi. Ačkoliv podle mě není k čemu. Žaludek přestává protestovat. Ještě že tak.
CELOU REPORTÁŽ SI PŘEČTETE V SOBOTNÍ PŘÍLOZE MF DNES VÍKEND
