VIDEO: Za Horákovou se přimlouval i Einstein, vzpomíná bojovnice za milost

O život Milady Horákové svedli boj v době, kdy čekala na smrt v československém vězení, čeští emigranti. Psali dopisy významným světovým osobnostem, aby se u komunistů zasadili o udělení milosti. Psala je i Olga Hrubá, dnes žijící v New Yorku. Za Horákovou se přimlouval i Einstein či Churchill, vzpomíná.

Olga Hrubá, Čechoameričanka, která bojovala za záchranu Milady Horákové | foto: Josef Albrecht, Kavárna

Je to téměř zapomenutý ztracený boj. Jednaosmdesátiletá Čechoameričanka Olga Hrubá tehdy seděla u psacího stroje a psala jeden dopis za druhým. Věřila, že ten boj není zbytečný a Milada Horáková nakonec opravdu dostane milost. Spletla se.

Vzpomínáte si na tu dobu, kdy Horáková čekala na smrt?
Celé dny jsem psala na psacím stroji dopisy. Psali jsme organizacím, institucím, politikům, kulturním osobnostem, krajanským spolkům, náboženským organizacím, oslovovali jsme české krajany v Texasu. Psali jsme nejen Gottwaldovi a Stalinovi, což bylo zbytečné, ale také například Martě Gottwaldové.

Kolik těch dopisů bylo?
Stovky. Stovky dopisů. Já nepsala sama. Psali Češi v Chicagu, ve Washingtonu psala paní Feierabendová... To bylo koordinované.

Jak ty dopisy vypadaly?
Byly to velmi formální dopisy. I těm komunistům jsme psali formálně, slušně. Apelovali jsme na jejich svědomí a cit a u některých na jejich zkušenosti. A také na to, že nejsou důkazy, že by Milada Horáková mohla podvrátit systém...

Určitě jste nevěřila, že by Horáková mohla být popravena...
To bylo úplně absurdní. Nebrali jsme v úvahu, že to, co dělali nacisté, by mohli dělat i čeští lidé.

Jak vám lidé odpovídali?
Většinou sympaticky... Paní Rooseveltová psala, že ano, že bude apelovat, ale že nemá vliv na Gottwalda... Odpověděli nám arcibiskup z Canterbury, prezident Truman. Už si nevzpomínám, bylo toho mnoho.

Za Horákovou se přimlouval i Einstein, tomu jste také psala?
Ano, ten tam byl. Já už nevím, jestli jsem mu psala já. Ty dopisy měly jednotnou formu, která se měnila podle adresáta.

Jak jste čekala, že to dopadne?
My jsme patřili k těm, kteří věřili, že komunisté nakonec prohlásí, že ji omilostní. Do poslední chvíle jsme věřili. Naděje se člověk těžko zbavuje.

Jak na vás osobně Milada Horáková působila?
Já jsem v mládí chtěla být jako ona. Já chtěla mít tu politickou prozíravost, vystupování a tu jistotu, přesvědčení... Všechno. Někdo se chce podobat filmovým hvězdám, já jsem chtěla být jako Horáková. Potom, když k nám přišla a my jsme spolu mluvily, tak samozřejmě se to ještě zmnohonásobilo.

Nepokoušeli jste se ji varovat?
My jsme ji varovali, než jsme odjeli z Československa. Pak jsme už jen čekali, jestli se dozvíme, zda odešla.. Setkali jsme se s jejími známými, lidmi, kteří už byli "venku“, a ti říkali, že to dopadne dobře. Byla to taková psychóza.

Víte, kde skončily dopisy poslané komunistickým představitelům?
Vůbec nevím. Mám dojem, že to někteří vůbec nedostali. Myslím si, že dopisy z ciziny hned zabavili. Ale nedělám si iluze, že kdyby to Gottwald dostal do vlastních rukou, že by změnil názor. Byl také už ve velmi špatném zdravotním stavu a hlavní zájem měl o kořalku. To bylo všechno tak zbytečné!

Máte pocit, že to nemělo smysl?
Celá ta kampaň byla nakonec zbytečná, ale to, že jsme protestovali a že jsme tolik lidí tady na Západě obeznámili s tou situací, bylo důležité. Mnoho lidí totiž nevěřilo tomu, co se tam děje a jaký dopad komunistický puč má. To ani nebylo možné normálnímu Američanovi vysvětlit. Oni také už byli otrlí. Už bylo toho utrpění na světě moc. Nejdřív nacisti, potom Japonci a teď komunisti. A komunisti měli v USA silnou propagandu.

Videonahrávku rozhovoru poskytla ČT Ostrava. Rozhovor s Olgou Hrubou odvysílá 18. září v dokumentu "Dopisy z cely smrti" od 20 hodin na ČT 2.

. Zachráníme Miladu

Čechoameričanka Olga Hrubá: Soustředili jsme se na jednu věc. Miladě Horákové zachránit život

Ten boj byl zoufalý, odhodlaný a dodnes se o něm prakticky nic neví. Když česká politička Milada Horáková čekala v komunistickém vězení na smrt, zorganizovali její známí a příznivci v emigraci masivní kampaň za její propuštění. Právě až na jejich zoufalé prosby psali politikové, vědci a významné osobnosti celého světa žádosti o milost adresované představitelům komunistického režimu v Československu.

Poslední pamětnicí tohoto dopisového boje je Čechoameričanka Olga Hrubá, žijící v New Yorku.

"Byla to situace, kterou je těžké vylíčit. My jsme se soustředili na jednu věc: Miladě zachránit život,“ vzpomíná Hrubá. V té době seděla každý den u psacího stroje a psala dopisy. "To byly stovky dopisů,“ vzpomíná. Stejně jako další čeští emigranti psala různým spolkům, organizacím, ale také americkému prezidentu či Klementu Gottwaldovi. Do poslední chvíle věřila, že komunisté Miladu Horákovou, kterou osobně znala, nepopraví. Spletla se.

Milada Horáková byla popravena 27. června 1950. Hrubá, která události v Československu sledovala především podle zpráv v rádiu, tomu zpočátku ani nemohla uvěřit. "Bylo to, jako když vámi projede elektrický proud. Jste úplně paralyzován. Necítíte, nemyslíte. Naprostá strnulost. Potom to odnášely nervy delší čas,“ popisuje Hrubá.
Bylo to pro ni o to těžší, že Horákovou osobně znala, dokonce ji považovala za svůj vzor.

Svatba s "nepřítelem“
Olga Hrubá komunistům nevěřila od počátku. Už během komunistického převratu dostala pažbou do hlavy od příslušníků Lidových milicí, kteří zrovna vnikali do budovy národně socialistické strany. Nebyla to náhoda: Hrubá kandidovala za národní socialisty do svazu vysokoškolského studentstva, Milada Horáková byla za tuto stranu poslankyní.

V létě 1948 začíná atmosféra v zemi houstnout. A v té době se studentka Olga seznamuje s Čechoameričanem Blahoslavem Hrubým, evangelickým farářem, po svatbě spolu žijí v Praze. Ale to se o ně už začíná zajímat komunistická tajná policie. Hrubý měl totiž americký pas a pro komunistický režim byl tedy nepřítelem. Navíc Hrubý sloužil za války v americké armádě jako zpravodajský důstojník.

"Když k nám přišla Milada Horáková, žádala mého muže o pomoc, aby zprostředkoval spojení s emigrací. Byla jedna z těch, kteří měli zájem, aby po převratu byla cizina informovaná o dění v Československu. Můj muž jako americký občan mohl totiž volně chodit na americké velvyslanectví,“ vysvětluje Hrubá. Schůzky už tehdy probíhaly v atmosféře strachu. Kvůli obavám z odposlechu při rozhovoru pro jistotu pouštěli vodovod...

Poslední setkání
Koncem června 1949 se však manželé Hrubí vidí s Miladou Horákovou naposledy. Odjíždějí z Československa na Západ, sice legálně, ale s velkými obavami, zda je vůbec pustí přes hranice. Pustili. "Když jsem se loučila, napadlo mne, že Miladu Horákovou mohou zavřít. Ale že by ji popravili?“ vypráví Hrubá. Vzpomíná i na to, že Horákovou její manžel varoval. "Můj muž jí říkal, ať neotálí.“ Jenže Horáková se evidentně nerada vzdávala. Vysvětlila jim, že má ještě v Československu práci, kterou chce dokončit...

Hrubí měli v té době navíc jiné starosti. Stěhovali se. Když přijeli do USA, čekali, že se dozví o Miladě Horákové. Že jim někdo řekne, že se jí podařilo utéct.
Neřekl. "Pořád jsme doufali, že se někde skrývá, že se dostane na Západ,“ popisuje Hrubá.
Jednu dobrou zprávu ale dostali. Bohuslav Horák, manžel Milady, přešel hranice a dostal se ve zdraví do západní části Německa. Další informace už tak příznivé nebyly.

Dozvěděli se, že se chystá proces. Manželé Hrubí byli v kontaktu s dalšími českými emigranty a exulanty, mimo jiné i s Růženou Pelantovou, která byla s Horákovou před emigrací v úzkém kontaktu. "Pelantová byla důležitá politička, po válce se stala předsedkyní společnosti československo-amerického přátelství, měla dobré kontakty v USA. Ona i Horáková úzce spolupracovaly,“ připomíná historička Zora Dvořáková, která se Miladou Horákovou dlouhodobě zabývá.

Dopisy za život
Když začal 31. května proces s Miladou Horákovou a jejími dvanácti kolegy, bylo jasné, že půjde o život. 8. června 1950 byla odsouzena k trestu smrti oběšením. Další tři odsouzení budou čekat na oprátku spolu s ní. Ale pořád byla naživu a mohla dostat milost. "Stále jsme tomu věřili,“ vzpomíná Hrubá. Odborníci však připomínají, že režim padesátých let byl tak krutý, že žádná zahraniční iniciativa nemohla mít úspěch. "Já jsme přesvědčena, že to nemohlo nic ovlivnit. Gottwald si nechal udělat expertizy, zda je možné udělit milost, a bylo to jasné: trest musí být proveden. Naděje nebyla,“ vysvětluje Dvořáková.

Nikdy nezapomněla
Pro manžele Hrubé byla smrt Horákové šokem, z něhož se nemohli vzpamatovat. Tehdy se rozhodli, že na to nikdy nezapomenou a budou proti komunismu bojovat.
Zasazovali se za dodržování lidských práv za železnou oponou, zveřejňovali dokumenty o problémech věřících a od roku 1962 vedli časopis o náboženství v komunistických zemích. V roce 1977 žádá Blahoslav Hrubý v Kongresu USA o podporu pro členy Charty 77.