Jana Soukupová

Sektářský strach má velké oči

Už je to rok, co se díky sousedovi s "chůvičkou" pod schody v kuřimském kumbále našel svázaný nahý Ondra, kterého i s bráchou takhle dlouhé týdny vychovávala vlastní matka.

Rok se tu před námi v dokonalém přímém přenosu odvíjel příběh, na který si filmaři zatím nebrousí sosáky jen proto, že čekají, čím ještě dokáže jejich budoucí scénář obohatit neuvěřitelná skutečnost. A ona má určitě něco v záloze, to bych se vsadila.

Když začalo být jasné, že se kdesi v pozadí tyranského konglomerátu Mauerek, Škrlů and comp. skrývá prapodivná sekta odštěpená od Hnutí Grálu Oskara Ernsta Bernhardta, který si říkal Abd-ru-shin, začal mne příběh zajímat.

Vyšinutí smyslů, které z myslícího Středoevropana dokáže během krátkého času vychovat sektářského fanatika, mě vždycky fascinovalo.

. na kafi

Diář Jany Soukupové

Richard Škvařil ve své knížečce o náboženských sektách Had leze z víry píše, co bych mohla z fleku podepsat, že totiž "důvodem, proč tolik lidí podléhá vábení náboženských sekt a řinčení řetězů různých společenských nebo politických hnutí, jsou sliby, že za ně vyřeší jejich problémy, ať už je to přemíra agresivity nebo strach z ledových, nekonečných prostor vesmíru".

Ale stejně mi hlava úplně nebere, proč myslící tvor lehkovážně zahodí jediný bonus, který ho odlišuje od škvora, a s klidným svědomím odevzdá nějakému "myšlenkovému vůdci" vlastní zdravý a neúplatný rozum.

A fascinuje mě i jedinec, který najednou usoudí, že se stal vyvoleným, a může tedy lidem automaticky kafrat do života.

Baruška - Anna - Adam
Příběh Škrlovic odštěpené bandy mě chytil o to víc, když jsem se dozvěděla, že něžně pípající Baruška -Anna - Adam Škrlová vystavěla svůj příběh na jakési knížečce V lesích Afriky.

Teď chci ale zavzpomínat, co se mnou (coby jazykovou tupankou prvního řádu, mezi které mám tu smůlu patřit) provedla úporná snaha zjistit někde na internetu o knize i její autorce cokoliv bližšího.

Ta kniha se totiž v českém prostředí oficiálně sehnat nedá, neboť vyšla sice německy, anglicky i francouzsky, ale česky dosud nikoliv, a jenom Škrlovci si po vlastní ose pořídili svépomocný překlad, který pak putoval zúčastněnými rodinami a přilehlým okolím. Při domovních prohlídkách text V lesích Afriky zabavila policie a dodnes jej oficiální cestou není možné sehnat.

Seděla jsem u celosvětové sítě jeden dlouhý večer i podstatnou část noci přilepená jako klíště. Našla jsem katalogový lístek knihy v některých rakouských knihovnách, objevila jsem Irmingardu jako majitelku copyrightu textů na grálistických stránkách od Londýna přes Ameriku, pod jakýmsi dotazníkem, zda i ze mě bude řádná grálistka, jsem se na stránkách Hnutí Grálu v zastrčeném americkém státě konečně dočetla i o rodinných propletencích Bernhardtovic rodu. To všecko, opakuji a zdůrazňuji, s angličtinou na úrovni massa Boba a znalostí němčiny v rozsahu "der, die, das, psí vocas".

Ve čtyři hodiny ráno jako by má unavená, ale informací chtivá hlava zapomněla, že vlastně neumí žádný světový jazyk pořádně, a já jsem si ledacos začala skládat dohromady podle polozapomenutých germánských výrazů, které ve své řeči běžně užívala má na začátku 20. století narozená brněnská babička. A v angličtině jsem si naráz vzpomněla na kdeco.

Čím se Bára inspirovala
Nakonec se tedy podařilo objevit nejbližší zdroj, kde sehnat In den Wäldern Afrikas, nechat text oxeroxovat ve vídeňské knihovně a dovézt do Brna. Ukázalo se, že ta knížečka je literárně nepříliš povedený blábol, naivní grálistická nalejvárna snaživé nejstarší dcerušky vyvoleného Abd-ru-shina.

Nicméně mnohé z obsahu ukázalo, že se těmi pitominkami Bára Škrlová nejspíš opravdu inspirovat nechala. Takže i takto natuplý text v konečném důsledku pořádně pohnojil život několika lidem, ať už v roli vykonavatelů či obětí usilovné sektářské převýchovy.

"Doba, ve které žijeme, jako by byla jen pro silné osobnosti, pro lidi duševně vyrovnané a vzdělané, kteří mají přiměřenou míru sebevědomí a jsou schopni nadhledu jak nad světem, tak nad sebou," píše ve své knize Richard Škvařil, "jenom takoví lidé totiž nepociťují strach – strach z politiky, výsledků vědy, z ostatních lidí."

A tento strach musí mít opravdu velké oči, když ze slohového cvičení na úrovni třetí třídy základní školy dokáže grálistickým nešťastníkům poskytnout texty doslova svaté.