Kdy jste se zamilovala do koní?
V jedenácti letech jsem doma brečela, že chci jezdit na koni. Rodiče mě přihlásili do jezdeckého oddílu, věnovala jsem se závodně drezuře a trochu i skákání. Pak jsem si udělala cvičitelský a později trenérský průkaz a začala jsem učit jezdit malé děti. Protože děti byly hodně malé a nedosáhly do třmenů, zajímala jsem se i o jiné možnosti, jak je na koni udržet, a zkusila jsem disciplínu voltiž, která se u nás, zejména na jižní Moravě, vůbec necvičila. Tam se totiž používají madla, kterých se můžou jezdci chytit.
A u voltiže jste se rozhodla zůstat…
Do té doby jsem ještě sama jezdila, ale pak jsem se rozhodla postavit na vlastní nohy a založit si vlastní jezdecký oddíl. Začali jsme spolupracovat se Slovenskem, kde se pořádaly také soutěže. Věnovali jsme se voltiži víc a víc, sehnali jsme koně a první dětičky. Na voltiži se mi líbilo, že stačí malý počet koní na velký počet dětí a že si budu muset celou členskou základnu vytvořit sama, vychovat jezdce odmalička. Byla to pro mě výzva.
Mohla byste popsat, jak voltiž vypadá a jak se soutěží?
Říká se tomu také gymnastika na neosedlaném koni. Kůň cválá na lonži – provazu - vede ho lonžér, který stojí uprostřed kruhu a stará se o to, aby kůň běžel plynule. To je to, co dělám v oddílu já. Na hudební doprovod cvičí na koni jednotlivec nebo skupina. Jsou tu povinné a volné sestavy, podobně jako v krasobruslení. Hodnotí se jezdcům technická obtížnost, provedení cviků, soulad s koněm, jejich oblečení, celkový dojem. U skupin jsou ve volných sestavách dokonce i tři cvičenci na koni, kdy dva větší drží toho většinou nejmenšího a nejlehčího ve velmi náročných a výškových figurách. Je to opravdu moc pěkné, u diváků mají trojice vždy největší úspěch.
Jak si voltiž vede v zahraničí?
Asi největší základna je v Německu, němečtí jezdci většinou patří k favoritům soutěží. Voltiž se rozšířila i v Rakousku, které také často dosáhne na medaile. Je oblíbená také ve Spojených státech, Velké Británii, Švýcarsku, ale také v Brazílii, Jihoafrické republice, Kolumbii… Na Slovensku je také poměrně široká základna.
| Voltiž byla v roce 1920 zařazena mezi olympijské sporty jako artistické ježdění vojenských jezdců. Na dalších hrách ale byla vyřazena. Prezentovala se jako kandidát na olympijský sport v roce 1984 v Los Angeles a 1996 v Atlantě. Bohužel neuspěla, protože bodovací sporty už mají malou šanci. |
Kdo se může věnovat voltiži a co to obnáší?
Voltiž není pro každého, je si v podstatě hodně podobná s gymnastikou, a to není zrovna snadný sport. Trénink je tvrdý, samozřejmě se i padá, a především se musíte starat o koně, a to každý den. Děti trénují čtyřikrát až pětkrát týdně, v zimě ještě zapojujeme tělocvičnu, kde mají barely jako trenažéry. Jezdectví také není zrovna levná záležitost, my sháníme sponzory neustále. Ani dresy nejsou zrovna levné, cesty na zahraniční závody, a to ani nemluvím o koních, jejich krmení, vybavení…
My máme velké štěstí, že máme několik "sponzorských" koní, na kterých si majitelé přijedou zajezdit, ale to velmi minimálně, jsou hodně časově vytížení. Děti tak mohou na koních trénovat a jezdit závody. Majitelé chtějí, aby koně dobře reprezentovali, a mají radost, když mají výborné výsledky na závodech, a to, doufám, zatím plníme.
I přes nesnadné podmínky se vám podařilo získat pořadatelství letošního mistrovství světa…
Ano, v létě v Brně pořádáme Mistrovství světa ve voltiži a Otevřené juniorské mistrovství Evropy. Bude to úplně první mistrovství světa jezdeckých disciplín v České republice. Mělo by přijet 400 závodníků z 25 zemí.
Celé závody jsou připraveny pro české diváky, jsem si vědoma, že tu voltiž málokdo zná, a proto jim musím vyjít maximálně vstříc, máme i velký doprovodný program. Začínáme zahajovacím galavečerem "Sólo pro koně", naší mediální tváří je Saša Rašilov, diváci se můžou těšit i na módní přehlídku pod patronátem návrhářky Liběny Rochové nebo nejrůznější atrakce pro děti, snažíme se z toho udělat takové letní slavnosti.
Voltiž sama o sobě je podle mne velmi divácky atraktivní, cvičí se na hudbu, v dnešní době jsou to v podstatě vyprávěné příběhy. Němci mají výborně zvládnutou techniku, takže předvádějí zvedačky, až se vám zatají dech. Američané mají skvělé taneční sestavy a Jihoafričané zase zaujmou svým temperamentem. Je se pořád na co dívat.
Jezdí na koni taky vaše rodina?
Můj bratr trénuje voltiž, umístil se na šestém místě na jezdecké "olympiádě", Světových jezdeckých hrách, kde se jednou za čtyři roky koná MS ve všech jezdeckých disciplínách společně. Cvičí také moje neteř, která byla loni sedmá na Mistrovství Evropy juniorských skupin. Můj 3,5letý syn na koni tak trošku jezdí, teď ho ale nejvíc baví rozdávání letáčků na mistrovství (smích). Dvanáctiletý syn cvičil dřív, ale pak přestal a já jsem ho do toho nenutila. Chápu, že když vidí, jak se celý můj život točí kolem koní a závodů, že do toho nemá chuť. I když, abych to nezakřikla, je to asi měsíc, co se sám rozhodl jezdit v sedle… Koně totiž nezavřete do skříně a nejedete na víkend nebo na prázdniny pryč, musíte se o něj starat každý den. Ale po mistrovství jsem klukům slíbila pořádnou dovolenou.
|
MVDr. Petra Cinerová se narodila 1. července 1969 ve Svitavách, vystudovala gymnázium a Vysokou školu veterinární v Brně. Jezdectví se věnuje od svých jedenácti let, v 18 letech se začala věnovat voltiži. V roce 1993 založila TJJ LUCKY Drásov, v současnosti má 48 členů, hlavně dětí. Její cvičenci i koně se pravidelně účastní mistrovství Evropy a světa a pyšní se mnoha prvenstvími na mistrovství ČR. V současnosti má ale nejvíce práce s pořádáním Mistrovství světa ve voltiži. Petra ve volném čase, který v této chvíli téměř nemá, ráda tancuje nebo sama jezdí na koni. Je rozvedená a má dva syny. |
