Ceremoniál odstartoval s úderem třinácté hodiny. U katafalku se za zvuku tiché symfonické hudby objevila čestná stráž. Vyměnila se celkem třináctkrát. Vedle členů činohry se střídali i kolegové z Divadla na Vinohradech či seriálu Nemocnice na kraji města.
Sérii smutečních projevů zahájil ředitel Národního divadla Ondřej Černý, který zavzpomínal na Vinklářův výtečný výkon v inscenaci Naši furianti. Iva Janžurová zdůraznila, že to byl člověk posedlý divadlem.
"Šetřit se neuměl, divadlo bylo jeho životní láskou. Budeš tady hodně chybět, Pepíčku," uvedla Janžurová dojatým třaslavým hlasem. Zároveň připomněla Vinklářovu minulost, kdy si zadal s komunistickým režimem, a vybídla k odpuštění. "Dnes máme sice smutnou, ale přesto příležitost mu odpustit."
V publiku se objevila řada známých osobností, přišel i Radovan Lukavský. "Loučit se s kamarádem je těžké. Pepík byl herec od pánaboha, vždy odvedl perfektní práci. Díky za dlouholeté přátelství," poklonila se ve svém proslovu Jiřina Bohdalová.
"Doufám, že smrt může být nepatetická, že se zavře opona a je to," podotkl další z řečníků David Prachař, než Vinklářovi zahrál na housle jeho oblíbenou píseň.
"Odešel nejen herec, ale i učitel. Učil divadlo nejtěžším způsobem - vlastním příkladem. Za žáky této školy chci s láskou dodat: Děkujeme mnohokrát. Čest vaší památce," uzavřel sérii proslovů šéf činohry ND Michal Dočekal.
| Program posledního rozloučení s Vinklářem - proslov Ondřej Černý, ředitel ND - lidová píseň Za tú horú za vysokú - proslov Iva Janžurová - píseň Hříšní lidé v podání Vinkláře - proslov Arnošt Lustig - nahrávka Kamarádi (Suchý+Šlitr) - proslov Ivan Kusnjer - proslov David Prachař - video ze hry Naši furianti (píseň Znám já jeden krásný zámek) - proslov Jiřina Bohdalová - píseň Široký hluboký ty vltavský tůně - proslov Michal Dočekal, šéf činohry ND - píseň Ani k stáru z filmu Vratné lahve |
Hodinový ceremoniál vyvrcholil zatažením opony, což doprovodil ohromný aplaus přítomných, a vynesením rakve z budovy divadla. Ve špalíru kolem cesty stáli kromě řečníků i další herci: Miroslav Donutil, Vlastimil Harapes, Václav Postránecký, Alois Švehlík a mnozí další. Policie na několik minut zastavila dopravu v okolí zlaté kapličky.
Přihlíželo plné divadlo
Poslednímu rozloučení přihlíželo zaplněné Národní divadlo. Hlediště se pro veřejnost otevřelo chvíli po půl jedné. "Je tu tisícovka míst, dovnitř se dostali všichni," vypočítal mluvčí činohry Národního divadla Tomáš Staněk.
Na chodbě před vstupem do hlediště byly vystaveny fotografie z inscenací, v nichž Josef Vinklář účinkoval, a také kondolenční dopisy od premiéra Mirka Topolánka a ministra kultury Václava Jehličky.
"Každý člověk je neopakovatelným originálem, po jehož odchodu z tohoto světa zůstává prázdné místo, které je o to prázdnější, oč blíže nám byl ten, který odešel. Odchod umělce však bývá poněkud jiný. Ve svém díle žije dál a jeho umělecký odkaz je jakousi živou štafetou, která se předává dalším generacím," pronesl Jehlička, který na poslední rozloučení dorazil stejně jako ministerský kolega Cyril Svoboda.
Kamarádi a třenice
Už desítky minut před otevřením bylo před foyer plno a fronta měla několik desítek metrů. Ve velkých hloučcích a kvůli dešti pod deštníky přicházeli další a další lidé, zejména starší generace.
"Dělal jsem u něj na chalupě a hrávali jsme spolu karty. Byl to jeden z nejlepších kamarádů, dobrý společník. Nikdy se nevytahoval a byl férový," zavzpomínal Jaroslav Těhník.
Přijel až z Libuně, vsi na Jičínsku nedaleko Vinklářova rodného Podůlší, společně s dalším známým Josefem Šulcem. "Poslední dva roky k nám Josef už moc nejezdil, ale nikdy na nás nezapomněl."
Ještě než smuteční obřad započal, musely uvaděčky řešit drobné třenice, protože lidé si i přes důrazná upozornění sedali na místa v přízemí určená oficiálním hostům. Spodní část divadla se rychle zaplnila, volné byly jen balkony a galerie, což se zejména starším příchozím nelíbilo.
Nebál se spolupráce s mladými
Umělecká cesta Josefa Vinkláře vedla od začátků u Voskovce a Wericha přes více než třicetileté angažmá v bývalém Realistickém divadle v Praze až po Národní divadlo.
Byl jeho členem od roku 1983 a od té doby tam vytvořil na devadesát rolí. Ještě více jich bylo na filmovém plátně, další desítky v televizi a častým hostem byl i před rozhlasovým mikrofonem.
"Nebál se spolupráce se začínajícími herci a dramatiky, vyhledával jejich přítomnost a inspiroval je, stejně jako své mladé herecké kolegy. Roli v připravované inscenaci textu Pavla Kohouta Malá hudba moci již nedozkoušel. Josef Vinklář zemřel s otevřeným textem, připraven zhostit se nové role se ctí a vervou," stojí v hercově parte.
