Tomáši, už je v týmu cítit, že se blíží něco velkého?
Zatím je nálada uvolněná. Až tady v Seefeldu to asi začne vřít.
Zdá se vám o šampionátu?
Ještě ne. Vždyť hrajeme až dvanáctého, přijde mi, že je to ještě hrozně daleko.
A sny o fotbale míváte?
Mívám. Až se bude blížit první zápas, možná budu vědět, jak jsme hráli s Amerikou.
Jsou to spíš sny o úspěchu, nebo noční můry?
No, v tom posledním snu jsme prohráli s Dánskem ve čtvrtfinále mistrovství Evropy 0:2. A nakonec jsme 3:0 vyhráli. Asi jsem se včas probudil.
S jakým výsledkem budete po turnaji spokojený?
No, já jsem spokojený, že se vůbec účastníme, že si zahrajeme na třech krásných stadionech. A na nich musíme udělat maximum, aby nám nikdo nemohl nic vyčítat. Ale postup ze skupiny by byl vynikající.
Několik třicátníků v týmu naznačilo, že po mistrovství skončí. Určitě Poborský, možná Nedvěd, Šmicer, Koller. A co vy?
Já ještě počkám, rozhodnu se po šampionátu. Říkám si, že když trenér bude potřebovat a já se na to budu cítit, měl bych chuť ještě pár zápasů odehrát. I příští mistrovství Evropy je přece motivací. Ale rozhodnutý nejsem.
Co vás tedy spíš zlomí ke konci? Úspěch, nebo neúspěch?
Asi... Těžko říct. Asi neúspěch by v mém rozhodování hrál roli.
Neúspěch znamená nepostup ze skupiny, že?
To bych souhlasil.
Naopak se říká, že v nejlepším se má končit.
Právě proto je to hrozně těžké rozhodování. Já začal s nároďákem později než ostatní, možná bych ještě pár zápasů stihnout mohl. Samozřejmě ne sto, Karla (Poborského) dohonit nemůžu.
Česko bude mít na mistrovství jednu z nejstarších záložních formací ze všech...
Ale nejlepší!
Kromě Rosického je všem ostatním dvaatřicet a víc. Vy, Nedvěd, Poborský, Šmicer.
Takže Rosa (Rosický) bude dobře řízený, ne? Ale teď vážně: Doufám, že naše zkušenost se pořádně projeví. Především proti Ghaně a Americe by to mohlo hrát svou roli.
Očima kapitána,
|
Trenér Brückner tvrdí, že by mužstvo mohlo mít svůj vrchol ještě před sebou.
Jen se podívejte na Cocuho, jak skvěle hraje v pětatřiceti v Eindhovenu. Má on zenit za sebou, nebo ještě ne? To dávám jen za příklad. Kdyby trenér Brückner neviděl, že na to ještě máme, tak tady nejsme.
Vám se před šampionátem mění život. Po deseti letech opouštíte milované Nizozemsko a přestupujete z Ajaxu Amsterdam do Norimberka. Nemáte z toho strach?
Nemám. Když už se jednou rozhodnu, vím, za čím jdu. Je to nová motivace a nové dobrodružství, které jsem potřeboval.
V Tilburgu, kde bydlíte od roku 1996, vám trvalá adresa zůstane?
Zvažujeme, že si tam baráček podržíme. Za dva roky, kdy mi skončí smlouva, uvidíme, jakým směrem se vydáme.
A jaký směr favorizujete dneska?
Probírali jsme to s manželkou. Asi jsme blíž Holandsku, můžu tam pokračovat v kariéře. V Tilburgu mi teď nabízeli smlouvu s možností, že bych pak zaujal nějakou funkci v managementu klubu. Zajímalo by je vyhledávání talentů.
Proč vlastně máte blíž k Nizozemsku?
Nechcete z toho dělat politickou záležitost, že ne?
To ne, jen mě zajímá váš názor.
Odcházel jsem z Ostravy do Tilburgu mladý, naučil jsem se tam žít, vyrůstají mi tam děti. Pořád je tam život lépe zajištěný než v Česku.
Jak vlastně vzaly vaše děti, že se stěhujete do Německa?
Hlavně pro starší dceru to byla těžká situace, ale pochopila to. Vzal jsem ji s sebou do Norimberku, aby viděla, kam jdeme. Koupili jsme si Německo-český slovník na cesty a ona si sama vypsala základní slovíčka. Už se mnou louská němčinu.
Krasobruslení už jste pro ni našli?
Hned naproti stadionu je aréna. Jsem zvědavý, jestli úroveň německého krasobruslení je lepší než v Holandsku.
Mimochodem, slíbili vám v Norimberku kapitánskou pásku, kterou tak důvěrně znáte?
Ne, tomu bych se bránil. Zažil jsem to, když jsem přišel do Ajaxu. Nebyl jsem na to zralý. Nejdřív musím poznat klub, přizpůsobit se mužstvu.
A proč jste to tenkrát v Ajaxu neodmítl?
Nebyla šance. Byl jsem jediný z možných adeptů, kdo hrál v základu. Jenže všichni to začali brát tak, že mám u trenéra protekci. Když na vás 40 tisíc lidí píská, nehraje se moc dobře. Už to nechci zažít.
