Romská miss: Strašně moc bílých chlapů mě obtěžuje

  • 22
Přišla s přítelem, který si ji chrání jako oko v hlavě. Ví proč. Jen co odejde, už na ni vyzývavě pomrkávají dva třicátníci. „Jsi krásná, pocem!“ lákají ji polohlasně. Ona sklopí hlavu a projde kolem nich v tichosti. „Tohle mám pořád,“ říká jakoby omluvně sedmnáctiletá Jana Buchlová, držitelka titulu Romská miss.

Jiná by to možná brala jako kompliment, ale Jana Buchlová se cítí ponížená - má pocit, že si na ni dovolují, protože je Romka.

„Strašně moc bílých chlapů mě obtěžuje,“ popisuje. „Minule přede mnou jeden začal onanovat v tramvaji. Hrozně jsem se bála a co nejrychleji jsem utekla.“ O pomoc si neřekla, přestože vůz byl plný lidí. „Nebyla jsem si jistá, že by se mě zastali.“

Když ji porota na soutěži krásy v Hodoníně vybrala, uvedla jako hlavní důvod „její typicky romský živočišný půvab“. - více zde 

Každého, kdo se s ní aspoň na chvíli setká, uhranou její obrovské, temně hnědé oči. Dokonce i servírky v restauraci se ve chvíli, kdy si Jana Buchlová odskočí, přijdou zeptat, kdo je ta slečna s těma nádhernýma očima.

Už vím, s kým chci děti
Strhává na sebe pozornost skoro každého, kdo ji potká, a snad proto ji otec Jan Buchla odmalička přísně hlídal. Stejně jako její tři sestry. „Musely jsme být vždycky brzo doma a rodiče nás prohledávali, jestli u sebe nemáme drogy nebo alkohol.

Když jsem chtěla jít poprvé s klukem na diskotéku, musel se jít nejdřív představit,“ vzpomíná Jana na okamžik, kdy u ní její přítel dost zabodoval. „Ani trochu se nestyděl. Šel se s nimi seznámit, aby mu věřili. Vůbec jim nevadilo, že je Pavel bílý. Řekli mi: Člověk jako člověk, hlavně, že je to slušný kluk, který nekrade, nefetuje a nepije.“

Do přítelovy rodiny byla přijata ještě dřív, než s ním začala chodit. Seznámila je totiž jeho matka, která Janu poznala v kuchyni, kam jako studentka oboru kuchař-číšník chodila na praxi. „Pořád Pavlovi říkala, ať se za ní přijde podívat do práce, že tam je taková moc fajn holka, co se mu bude určitě líbit. Přišel a za týden jsme spolu chodili.“

Dneska je to rok a půl a už jiného nechce. „Chci s ním jednou mít děti. Nejlepší kluk, jakého jsem kdy poznala.“

Někdo se stydí, že je Rom. Já nikdy
Životní příběh Jany Buchlové je příkladným vzorem všem, kdo se snaží o integraci Romů. Dětství prožila na pražském sídlišti ve Stodůlkách, kam se její sedmičlenná rodina přestěhovala ze Smíchova. Přátele měla vždy jak romské, tak bílé, doma mluvili česky (romsky se naučila až od kamarádek), ve škole byla jediná Romka, ale vyčleněná se nikdy necítila.

Po vzoru své třídní chtěla být vždycky učitelkou. Nejvíc ji bavila matematika a biologie. Nikdy nezkusila žádnou drogu, alkohol jí nechutná, má bílého přítele, ale na svůj původ je hrdá. „Jsou mezi námi takoví, co se stydí. Ale to je, jako by odmítali sami sebe. Rodiče mě vždycky učili, že mám být pyšná na to, že jsem, jaká jsem.“

Ze všeho nejradši tancuje a právě dokonale zvládnutým čardášovým tancem přesvědčila porotu v Hodoníně, že to je ona, kdo si zaslouží titul nejkrásnější Romky. - více zde 

Její matka, dvaačtyřicetiletá Darina Buchlová, je v invalidním důchodu kvůli problémům s páteří. Stejně tak i šestačtyřicetiletý otec Jan, ten má od kojeneckého věku rozsáhlé popáleniny. Janou otřese, když o tom vypráví: „Jeho sourozenci si hráli s ohněm a nešťastnou náhodou se oheň rozšířil i do kočárku, kde spal taťka. Začal hořet. Nejhorší popáleniny má všude tam, kde neměl oblečení, to znamená na obličeji a na rukou.“ Ze tří sester jsou dvě právě teď těhotné - obě poprvé a mají termín jen dva týdny po sobě.

Splnila tátovi sen
Jediný kluk uprostřed čtyř sester, šestnáctiletý Honzík, se narodil postižený a dnes je mentálně na úrovni malého dítěte. Umí říkat jen pár základních slov, ale s Janou, jak ta s rozzářenýma očima vypráví, komunikuje i neverbálně. „Mám ho strašně ráda, a kdyby se nedejbože něco stalo s našima, vezmu si ho k sobě a budu se o něj starat. A on to moc dobře ví, že bych ho nedala.“

Narození retardovaného dítěte přineslo dost komplikací, sociální péče ho podle Jany chtěla matce odebrat. „Oni by ho dali do ústavu, to by máma neunesla. Přesvědčila je, že se o něj dokáže postarat. Chodili nás ze sociálky kontrolovat, jestli má všeho dost a jestli je v pořádku. Trvalo to chvíli, a když viděli, že je všechno v pohodě, přestali chodit.“

Svého vlastního dítěte se Jana nemůže dočkat, i když ví, že to ještě pár let potrvá. „Chci dokončit školu a něco dokázat. Ráda bych poznala svět. Práce servírky, kterou studuju, mě moc baví, protože se můžu setkávat s novými a novými lidmi. Ale ráda bych zkusila fotomodeling,“ říká o svých plánech.

Nyní je nejšťastnější, že mohla svému tátovi splnit sen a stala se nejkrásnější Romkou. Dcera otce, který má půl tváře znetvořenou popálením.

,