V nastudování maďarské režisérky Enikö Eszényiové a divadelně krásně plynoucím překladu Emanuela Frynty.
Šlechtické tituly pranic neznamenají před Bohem, tvrdila už krajanka Lope de Vegy Terezie z Ávily. Že kastovní předěly nic nezmohou ani proti lásce, i kdyby se proto musela uchýlit ke lsti, je posláním díla, které velký bouřlivák Lope de Vega napsal na vrcholu tvůrčích sil.
Nevím, proč režisérka Eszényiová cítila potřebu autorův nepotlačitelný slovní i situační důvtip "umocnit" tím, že ke klasikovu řemeni přidala muzikálové kšandy. Nejen že herci jsou vyzbrojeni zvukovými mikroporty, ale v představení je množství zpěvných a tanečních vložek jako vystřižených z nějakých národopisných slavností.
A hudba? Stokrát a pokaždé trochu jinak jacísi "Slavíci z Madridu". Neméně protivné je, že si všichni protagonisté při řečech o citu automaticky sahají na rozkrok. Proč potom neudělat rovnou muzikál? Útěk k laciným efektům jako by měl zakrýt nedotaženou práci s herci.
Hraběnka Diana je v podání Martiny Válkové "nevtělená" až těžkopádná, zatímco David Matásek při všem chytlavém hraní na obě strany (paní a její komorná) a přes velázquezovské postrojování nakonec nemá z čeho vytvořit šlechtice na zapřenou.
U Dianiných nápadníků markýze Ricarda (Richard Fiala) a hraběte Federika (Alexej Pyško) funguje pouze kontrast mezi střízlíkem a goliášem, což je málo.
Z hraběnčiných komorných vychází nejlépe Anarda Jaromíry Mílové, Vladimír Javorský (komorník Fabio) zaujal především ekvilibristickými výstupy s tácem. Vynikající kostýmy Kateřiny Štefkové jsou nakonec třešničkou na hodně zdrcnutém dortu.
Hloupý lapsus se autorům inscenace přihodil v souvislosti s latinským pozpěvováním, které provází a charakterizuje hraběnčinu cestu na mši a závěrečné sňatky: Agnus Dei, ora pro nobis(!) je samozřejmě nesmysl.
Boží beránek za nás neoroduje, ale smilovává se nad námi, odtud miserere nobis. A to je propastný rozdíl. V Lope de Vegově době to vědělo každé malé dítě, i když tehdy ještě nebyl žádný Seznam.
