Inscenace Antonína Procházky s názvem se v repertoáru objeví v prvním lednovém týdnu.
Na oslavách vystoupila Hasičská hudba z Lysé nad Labem, konal se i křest netradiční divadelní "storočenky", jehož se zúčastní bývalí i současní členové této scény.
Na reportáž z oslav se podívejte ve videogalerii.
"V roce 1836 koupil jistý František Deutsch st. dům ve Staré Libni a o dvanáct let později na rohu c.k. Litoměřické silnice (dnešní Zenklovy) a Nové ulice (dnes Na hrázi) otevřel hostinec. V podnikání se mu dařilo, v roce 1864 koupil sousední dům a živnost rozšířil na zájezdní hostinec. Jeho syn František zanechal kariéry úspěšného houslisty, vrátil se domů, stal se hostinským a po otcově smrti podnik převzal," připomněla dramaturgyně Radka Petrmichlová prehistorii divadla.
Deutsch nezapomněl na své umělecké začátky, podporoval činnost ochotnických spolků a divadelních společností, přistavěl taneční sál a boční velký sál. "Prvním držitelem koncese pro Libeň byl ředitel a herec Jan Hurt, který získal povolení i ke stavbě letní arény. Lokalita získala na atraktivitě, když byla k hostinci prodloužena trasa tramvaje. V roce 1899 koupil chátrající dům i s parcelami stavitel Václav Romováček a nechal zbourat arénu i oba domy s divadelním sálem. V roce 1903 tam postavil domy nové a také třípatrový hotel U Deutschů s kavárnou. V místech bývalého sklepa na dvoře zbudoval nový sál, označovaný jako altán. Ten byl koncem roku 1905 změněn na divadlo," uvedla Petrmichlová.
Za svůj vznik a krátké období slávy na počátku 20. století vděčilo souhře náhod, štěstí a intrik. Ve Švandově Aréně na Smíchově koncem roku 1904 soupeřily dvě subrety Marie Groszová a Marie Zieglerová, která prohlásila, že na jeviště smíchovského divadla nevkročí, nebude-li propuštěna její sokyně. Ta skutečně odešla a získala divadelní koncesi pro Libeň. Hlediště mělo po úpravě 495 pevných sedadel a 400 míst k stání.
Scéna nazvaná Nové divadlo Praha VIII v Libni zahájila 16. prosince 1905. Večer uvedla slavnostní předehra a proslov Jaroslava Vrchlického. Na konci sezony 1907 byla Groszová nucena z finančních důvodů z Libně odejít. Záhy po ní se na tomto jevišti objevila Zieglerová, která divadlo koupila i s hotelem a změnila je v nejlepší pražskou operetní scénu. Kvůli dluhům však i ona záhy skončila.
V roce 1910 tam sociálnědemokratická strana zřídila Lidový dům a v divadelním sále biograf Svépomoc, kde příležitostně vystupovali jen ochotníci. Šestnáctého prosince 1919 tam hrál se spolkem Tyl v Mahenově dramatu Nebe, peklo, ráj slavný tragéd Eduard Vojan. Dostal za to dva páry podrážek a zajíce. Sál chátral a čekal čtyřicet let na partu nadšenců, která tu svépomocně obnovila profesionální scénu.
"Ve skupině vedené režisérem Janem Strejčkem začínala řada později populárních herců - Josef Kemr, Soběslav Sejk, Miloš Willig, Jan Skopeček, Pavla Maršálková a Věra Tichánková. Zahájila na podzim 1948 v žižkovské Akropoli, avšak útočiště nalezla v Libni, kde 27. října 1949 započala první sezonu Divadla S. K. Neumanna. Odtud se odvíjí začátek tradice libeňské scény, která přes existenční a umělecké potíže i periferní polohu dokázala svou životaschopnost. V posledních patnácti letech se jako Divadlo pod Palmovkou vryla do dějin českého divadla i pražského kulturního života," dodala Petrmichlová.
