Landa srazil publikum do kolen

  • 28
Od prvního úderu bicích na závěrečném koncertu Landova Vltava Tour bylo jasné, že jeho olověně temné válečné songy nemohou vyvrcholit jinak než Krylovou písní Morituri te salutant. Její fascinující provedení přišlo těsně před koncem a chroptící Daniel Landa při ní silou svého výrazu srazil publikum do kolen tak, že závěrečná Šance je definitivně dorazila.

Krylova skladba potvrdila, že jeden z pólů Landovy síly je v přesvědčivosti a otevřenosti, s níž sděluje svou slovy nevyjádřitelnou emotivní vizi světa. Druhým pólem jsou samozřejmě jeho vlastní písně. Ty oscilují mezi neotřelými obrazy nebo příběhy a někdy kostrbatou formou, která dává posluchači pocit, že atmosféra chvíle je zachycena syrovými, nehledanými, ale o to pravdivějšími slovy.

Landa si spojením obou pólů vytvořil nenapodobitelný styl, v němž se prolíná šanson, protest song, punk i metal, ale také naturalismus s romantikou. Když o někom říkáme, že je příliš středoevropský, bereme to jako zápornou vlastnost.

Landa naopak udělal z hudebně tvrdého a často také sentimentálního germánsko-slovanského prostředí pochodů a valčíků své plus. Zabírá to, protože všechny jeho hudební i tematické reminiscence aktualizují hluboko v člověku ukrytou generační zkušenost - přinejmenším z minulého století. Je důvěryhodný, protože tuto historickou zkušenost ve svých posluchačích neprobouzí jako vykalkulovanou tezi, ale prostřednictvím své umělecké intuice.

Ne všechno bylo dobré. Ještě před polovinou koncertu, zhruba po čtyřiceti minutách, začal Landa ztrácet hlas a přes velkou podporu druhého zpěváka Petra Koláře a sboru sotva vydržel do finále. Přídavky jej zastihly víceméně v posledním tažení. Na slíbenou živou desku se jeho pěvecký výkon připomínající spíše vraždění vepřů na jatkách nejspíš nedostane. Jistěže o to v prvním plánu koncertu nešlo a lidem to samozřejmě nevadilo, protože se písněmi víceméně prozpívali sami, ale bylo už to přespříliš.

Landa byl silný a úderný zejména tehdy, kdy ho doprovázelo rockové kombo. Smyčce a dechy naopak působily jako zbytečný balast, který je na pódiu spíš pro divákovo oko než proto, aby prospěl hudbě. A z vizuálního hlediska vadila jednotvárnost nadužívaných ohňových efektů. Můžeme chápat jejich poselství, ale koncerty ve velkých arénách jsou navrhovány pro pestřejší podívanou.

Shrnuto a podtrženo, jedna hodina místo stominutového koncertu by byla pro vyznění celku ideální, i kdyby v ní Landa nestihl zahrát všechny své nejoblíbenější písně. V srdci diváka má vždycky zůstat prostor pro nevyřčené věci.

Landa urazil v posledních letech dlouhou a vítěznou osobní cestu od konfliktního zpěváka-provokatéra ke „Krylovi pro 21. století“. Ke kouzlu rockového projevu patří velké sály a Landa je dokonale zvládá, ale přesto se zdá, že mnohým písním by mnohem více slušela intimnější prostředí, v nichž posluchač hlouběji vnímá umělcův pohled z očí do očí a poznání, že - obrazně řečeno - berlínský i oděský valčík zní úplně stejně.

Předkapely příliš ke zdaru večera nepomohly. Doktor P. P. se snažil být až příliš vtipný a Riviera Playboyz se svým industriálním metalem byli už v půli první skladby zbytečně dlouzí.