Vykladači: Tolkien zakládal spolky

Divák, jenž v Pánu prstenů vidí „jen“ skvělý film, nechápe fanoušky, kteří běží ještě na seminář na téma „zbytkové dobro v postavách skřetů“. Jenže taková je prostě hra, jež ovíjí Tolkienův mýtus a vytváří mýty nové. Kniha Davida Colberta Kouzelný svět Pána prstenů, již vydal BB art, přináší jeden z výkladů, jenž nezasvěcené osvítí a zasvěcené potěší.

Připomíná trochu školní rozbory díla ve stylu Co tím básník chtěl říci, avšak doplněné mnohem zajímavějším pátráním typu Odkud to Mistr vzal?

Třeba hobit Frodo, jenž má za úkol nést zákeřný Prsten na místo jeho zničení, nepřebírá štafetu hlavního hrdiny od svého otce, nýbrž strýce. Důvod? Netřeba pak vysvětlovat, kam se poděla maminka. Starším mýtům se to také osvědčilo: sir Gawain byl třeba synovcem krále Artuše, Roland synovcem Karla Velikého.

Nebo: proč Prsten netřímá rytíř bez bázně a hany, nýbrž malý nenápadný hobit? Tolkien tíhl k hrdinům, kteří se teprve po čase stávají šlechtici ducha - proměnou z ošklivých káčátek v labutě.

O tom, co všechno Pán prstenů připomíná, existují stohy studií. Hlavní inspiraci prý Tolkien našel v eposu Beowulf, jenž spadá k vzácným památkám staré angličtiny čili anglosaštiny, kterou v Oxfordu přednášel. Děj této básně se odehrává ve Skandinávii a její rek bojuje kromě jiných příšer i s drakem, kterému zmizí z pokladu zlatý pohár. Oba motivy, draka i pohár, také Tolkien použil.

Pán prstenů - speciální příloha k filmu

Ze severských legend a keltských mýtů zase převzal podobu elfů či trpaslíků a Shakespearovi prý zazlíval, že z těchto bytostí udělal mrňavé hloupé skřítky. „Tolkien měl rád majestátnost a vznešenost,“ vysvětluje Colbert, proč Tolkien shakespearovské pojetí elfů coby maličkých bázlivců prohlásil za neodpustitelné.

Naopak miloval Shakespearova Macbetha kvůli motivu věštby, že na tyrana „táhne les“. Ale klasikovo řešení, kdy do boje kráčí jen vojáci maskovaní větvemi, prý Tolkiena zklamalo. „Toužil jsem, aby stromy skutečně pochodovaly do války,“ svěřil se. A tak oživlý les na válečném tažení vymyslel do Pána prstenů.

Fotografie k filmu Pán prstenů: Dvě věže naleznete ZDE

Mnohé Tolkienovy prvky proplouvají bájemi od nepaměti. Šalebné zrcadlo se stěhuje od Sněhurky přes čaroděje Merlina k Harrymu Potterovi, putování jeskyněmi sahá k Odysseovi, Orfeovi a vůbec cestám do podsvětí, království smetené obří vlnou připomene Atlantidu. Dobrý čaroděj Gandalf je podle Tolkiena „vlastně anděl vyslaný s tajným posláním do Středozemě“. A smyšlená Středozemě je Evropa. Sídlo hobitů, Hobitín, leží podle Colberta nedaleko Oxfordu, říše lidí Gondor má být nejspíš Itálií a sídlo zla Mordor je „směrem na východ, odkud vždy hrozívá nebezpečí“.

Další zdroj pramení v autorově jazykové zálibě. Od dětství si Tolkien vymýšlel neexistující jazyky a v dospělosti, okouzlen finskou gramatikou, přiznal pokus „přepsat a vylepšit“ finský epos Kalevala. Chtěl Anglii věnovat moderní mytologii utkanou z útržků starých legend, čímž ze svých vykladačů učinil detektivy. Vypátrali, že jméno země Rohan si půjčil od francouzské šlechty. Že zlo zosobněné jediným ohnivým okem dostalo jméno Sauron podle staré norštiny, v níž znamená odporný; ovšem jedno vševidoucí oko symbolizovali i egyptský bůh Ra či keltský Balar. A skřeti čili orkové vzešli prý od římského boha podsvětí zvaného Orcus.

Colbert spřádá i teorie, proč se hrdinům bájí věčně lámou meče či proč je v Pánu prstenů tolik věží. Nejsnáze odhalil, proč své hrdiny autor vehnal do Společenstva Prstenu. Jak prosté: Tolkien sám moc rád zakládal spolky! Patřil k Uhložroutům a Inkoustům!

Fotografie z filmu Pán prstenů: Dvě věže.