Před rokem 1989 stály na činoherním jevišti první scény v plné síle žijící špičky, ba legendy: Josef Kemr či Rudolf Hrušínský, hráli tu Luděk Munzar, Jana Hlaváčová, v živé paměti ještě byly výkony Dany Medřické, Ladislava Peška, Karla Högra.
V ND stále ještě působí Josef Somr; dvojnásobný držitel Thálie pouze dohrává Lízala v Maryše. Avšak taková personální i jiná srovnání předa polistopadového tuzemského divadelního "svatostánku" v lecčems kulhají, neboť mají řadu háčků. "Ani tehdejší slavní herci nedostávali vždy role, jaké by si zasloužili. Tenkrát to ovšem bylo z ideologických důvodů," říká kritik Richard Erml.
Potíže s vytížeností
Co se počátkem devadesátých let vlastně stalo? Odhlédněme od tehdy dramaticky pokládané otázky Jaký je vlastně úkol Národního v nové době? Ostatně k autoritativní, všeobecněji respektované odpovědi nikdo dosud nedošel. Každopádně Národní divadlo ztratilo punc jisté modly, výstavní voliéry pro herecké persony.
V menších divadlech pražských i mimopražských došlo k pohybu, tvůrci se přelévali, leckdo zjistil, že s nastalou politickou svobodou se může "udělat" na vlastní pěst, že možností seberealizace je neskonale víc než ještě před pár lety, kdy Národní divadlo bylo jedním z mála možných vrcholů uměleckého uplatnění.
Souběžně s třeskem organizačním, kdy se po převratu za velkých provozních obtíží i za bouřlivé diskuse odborné veřejnosti oddělilo od komplexu ND Smetanovo divadlo a transformovalo se na Státní operu, nastal třesk i personální. S novým vedením činohry přišli vždy noví herci.
Tato praxe trvá doposud. Každý nový umělecký šéf si přivede své favority, jiní si zase angažmá "zaslouží" několikaletým hostováním. Někteří nováčci v souboru vydrží a zazáří, jiní čekají na hlavní roli, někteří odejdou.
Jednou z bolestí ND je to, že v rozsáhlém souboru se řada herců cítí - a třeba fakticky je - nevytížená. Tudíž některá předtím zvučná či velmi nadějná jména v Národním zmatněla. Ten, kdo nenavštěvuje ND pravidelně, si asi jen stěží vybaví, že v souboru figurují například Ladislav Mrkvička nebo Jan Hartl. Podle Ermla je právě to Achillovou patou ND.
"Národní má osobnosti, jenže jim nedává velké úkoly. Navíc aby herec mohl vyzrávat, musí dostávat významné role pořád, nikoli jednou za dva tři roky," říká kritik. Souboru podle něj neprospívá časté hostování herců z jiných divadel. "Zvláště starší generace je málo využívaná. Trpí tím, že často statuje hostům. Je to částečně i generační problém - chybí jim 'jejich' režisér, který by za nimi stál."
Navíc se Národní divadlo už víc než deset let ubírá spíše cestou režisérského než hereckého divadla. "První scéna by měla mít ambice spoluvytvářet hvězdy. Jenže to jde, pokud založí inscenace především na hereckých výkonech," domnívá se Erml.
Potíže s prodejem jmen
Vedle výše vyjmenovaných "kategorií" herců existují výjimky. Například Radovan Lukavský. Právě tento měsíc uplynulo pětačtyřicet let od doby, kdy poprvé vstoupil na rozlehlé jeviště zlaté kapličky. Ztvárnil v ní desítky rolí - od Hamleta po Dona Quijota až ke starému mušketýrovi D'Artagnanovi ze zatím poslední inscenace Cyrano de Bergerac.
Jenže málokdo by asi Lukavského označil za hvězdu - spíš bývá stavěn na piedestal coby národní bard. Pověst brilantního recitátora herci paradoxně trochu škodí. Jako by se zapomínalo na fakt, že Lukavský je především skvělý herec. Z dámského souboru drží primát Luba Skořepová, která je v angažmá první scény od roku 1948.
Co do zájmu médií by právě ona mohla být ženskou star - jenže převážně společenské časopisy líčí Skořepovou spíš jako laskavou babičku-bylinkářku. Bezesporu přední osobností souboru je Iva Janžurová; i u ní však označení hvězda Národního divadla kulhá.
Národní divadlo totiž málo umí využívat Janžurové hvězdný potenciál: vždyť která z hereček tamní činohry má na kontě Thálii, cenu Alfreda Radoka i Českého lva? V očích veřejnosti je Janžurová hvězdou spíše filmovou než divadelní. Také Věra Galatíková, rovněž držitelka Thálie, je známější díky dabingu než divadelním rolím.
Rajmontova éra
Prvním porevolučním šéfem činohry se v prosinci 1989 stal režisér Ivan Rajmont. Ve funkci vydržel až do roku 1997, kdy ho vystřídal Josef Kovalčuk. A právě Rajmont přizval do Národního populárního, ale tenkrát ještě zdaleka ne masově známého brněnského herce Miroslava Donutila z Divadla na provázku.
V Národním divadle má entertainer Donutil ještě jinou tvář. Vedle Truffaldina z inscenace Sluha dvou pánů, za kterou divák zaplatí vstupné v mimořádné výši, ztvárňuje vážné role. Ve Stavovském divadle například nyní hraje titulní roli v Osbornově Komikovi, ztvárnil také Hjalmara Ekdala v Ibsenově Divoké kachně nebo rádce Polonia v Hamletovi.
Právě hvězdný Donutil však na svoje divadelní ocenění stále čeká. Během Rajmontova dlouhého funkčního období přijali angažmá na první scéně například Zuzana Bydžovská, Oldřich Kaiser, Eva Salzmannová, Ladislav Mrkvička, Jiří Kodet nebo Jana Preissová. Čtveřice posledně jmenovaných zůstává v souboru dosud.
Rajmontovu éru kromě hereckých příchodů provázelo i několik důkladně mediálně propraných výpovědí. Dvě hvězdná jména v roce 1990 ve zlém a nadobro ND opustila. Jako první podal výpověď Luděk Munzar, o tři měsíce jej následovala jeho manželka Jana Hlaváčová. Ani jeden z populárního páru prý nemohl snášet intriky a podrazy, které se v divadle děly. Zcela cizí jim byla i Rajmontova vize transformace divadla.
"Ať si pan Rajmont dělá divadlo, jak chce, ale proč chce být v Národním, když ho, jak se zdá, zajímá sklepní divadlo? Nemám nic proti intelektuálskému divadlu, ale Národní by si zasloužilo širší spektrum," řekla tehdy v rozhovoru pro MF DNES Hlaváčová. Jedním z tehdejších "sklepních herců", které Rajmont přizval ke spolupráci, byl právě Donutil.
Atmosféru v ND Hlaváčová označila za totalitní: převládl prý jednostranný vkus, který nepřipouští jiný. Spor s Rajmontem kulminoval poté, co šéf činohry stáhl většinu inscenací, ve kterých herečka hrála. Jana Hlaváčová zakotvila v Divadle na Vinohradech. O návratu do Národního neuvažuje.
Luděk Munzar se zřekl divadla nadobro - příležitostně se věnuje natáčení nebo režii. Nicméně ohlédnutí za Rajmontovou érou ukazuje, že z prvního divadla v zemi se rozhodně žádná experimentální scéna nestala: nadále se na repertoáru střídala klasika a moderní drama.
Kovalčukova éra
V sezoně 1997-98 Rajmonta vystřídal brněnský dramaturg a spoluzakladatel HaDivadla Josef Kovalčuk. Vedle Vladimíra Javorského do angažmá pozval především mladé herečky, které do té doby na scéně ND hostovaly: křehkou Kateřinu Winterovou, jinak známou jako zpěvačku skupiny Exstasy of St. Theresa, Martinu Válkovou a Janu Janěkovou mladší.
Především Válková dává o sobě vědět, i díky dbalé mediální propagaci. Javorskému se "donutilovský" průlom do pražských divadelních vod nepovedl. Podle Ermla paradoxně selhal vinou přílišného obsazování: "Byl obsazován stereotypně bez ohledu na to, zda se pro roli typově hodí, nebo ne."
Kdo přišel s Dočekalem?
Od letošní sezony sedí v křesle šéfa činohry Michal Dočekal. Režisér a bývalý vůdčí duch pražské Komedie je teprve na prahu svého období v ND. Zatím si s sebou vzal trio herců z bývalého souboru. David Prachař, Saša Rašilov a David Matásek se představili hned v úvodní Dočekalově inscenaci Cyrana de Bergerac. V případě Matáska jde o staronové angažmá: na první scéně působil již v letech 1991-95.
David Prachař, který je na vrcholu svých tvůrčích sil, zazářil v titulní roli Rostandovy heroické komedie. Právě on by mohl připoutat pozornost publika, které by tak třeba znovu začalo chodit do divadla nikoli pouze na titul, ale také na hvězdu v tom nejlepším slova smyslu.
 Radovan Lukavský a Jana Boušková ve hře Felixe Mitterera Návštěvní doba, kterou uvádí Národní divadlo v divadle Kolowrat. |
 |
 Miroslav Donutil a Josef Vinklář. |
 Rodinné divadlo. Se svým mužem Stanislavem Remundou hraje Iva Janžurová už třicet let. V poslední době je možné je spolu vidět v komedii Vrátíš se ke mně po kolenou, kterou spolu také napsali. |
 Saša Rašilov a David Prachař (zleva), Cyrano z Bergeracu, Národní divadlo, Praha. Fotografie z inscenace. |
 Boris Rösner, Cyrano z Bergeracu, Národní divadlo, Praha. Fotografie z inscenace. |
