Nebezpečně aktuální Misantrop v Činoherním klubu

Pokud se řekne Moliére, vybaví se slavné komedie charakterů jako Lakomec, Tartuffe nebo Don Juan. V pražském Činoherním klubu se rozhodli uvést popelku mezi těmito hrami; tedy popelku z hlediska počtu inscenací, avšak královnu z hlediska stylu a vytříbeného jazyka. Rozhodli se uvést hru Misantrop. Ta již v době svého vzniku (1666) nezaznamenala přílišný úspěch pro svou sžíravou kritiku povrchní a domýšlivé šlechty dvora Ludvíka XIV. Prostí občané hře nerozuměli, šlechta se cítila uražena.

Uvedení příběhu nereálné lásky Alcesta a Celimeny zůstává problémem i v současnosti. Ačkoliv se šlechtické klepy a pomluvy 17. století nezdají tematicky nosné, opak je pravda - což v Činoherním klubu dokázal nejen skvělý překlad Vladimíra Mikeše, ale i efektní aktualizace prostředí a tématu režiséra Martina Čičváka.

Naši lidé z velkých vil

Ocitáme se na střeše luxusního domu, abychom byli svědky situací plných přetvářky, povrchnosti a vzájemného zraňování. Někde dole pod námi se koná večírek, dvěma stropními okny je slyšet hudbu, zábradlí vpředu jeviště evokuje pocit výšky s výhledem na celé město. Do tohoto omšelého a nepoužívaného prostoru přichází noblesně oblečená smetánka, strojeně mluvící snobové, aby alespoň na chvíli mohli odhodit masky, opustit svou nutnou společenskou roli. Přítomnost kohokoliv dalšího je ovšem nutí masku ihned znovu nasadit a dál se oddávat orgiím pomluv, výsměchu a pletichaření.

Jediným rušivým elementem v účelově povrchní společnosti je Alcest alias Misantrop - „ten, který nenávidí lidi“. Nejenže opravdově miluje nedostupnou a prohnanou Celimenu, nadto říká ostatním, co si o nich a jejich skutcích myslí. Nicméně se neustále snaží zachovat povinné dekorum. Celimena naopak hraje pouze hru, a přestože je nakonec zostuzena celým sborem hyen, jejích bývalých přátel, odchod s Alcestem odmítá.

Martin Čičvák přenesením hry ze salonů tehdejší šlechty do salonů nynějších snobských vil otevírá aktuální témata: politikaření, kamarádíčkovství, závist, opulentní život bez zábran a smyslu, pohrdání člověkem jako takovým, nuda. Vše v kontrastu s životem lidí tam někde dole, v podhradí.

Páni lepší dam

K tomuto vyznění výrazně přispěly herecké výkony. Nejtěžší úlohu měl bezesporu Matěj Dadák v roli Alcesta. On jediný může vyjádřit navenek své vnitřní pocity, ačkoliv si je dobře vědom, že jeho křik a vztek vyzní do ztracena. Mnoho lze vyčíst z jeho tváře i minimálních pohybů, kdy křečovitě, téměř neustále svírá zábradlí a potlačuje svůj vnitřní vztek a nenávist ke způsobům celé společnosti.

Jeho trpělivost se však vyčerpává jak v přítomnosti Celimeny, tak nafoukaného „politika“ z vyšších kruhů Oronta (Pavel Kikinčuk). Ten dokonale ovládá večírkovou konverzaci a politiku, těží ze svého významného postavení. Ještě o něco preciznější a zároveň ohavně povrchnější je profesionální pochlebovač Filint v podání Ondřeje Sokola. Neustálý, až úlisný úsměv, lišácky přivřené oči, pokora sama. Je to však precizní pragmatik, který se logicky nepouští do souboje o Celimenu a slaví v

MISANTROP Moliére Činoherní klub Praha
režie, úprava	Martin Čičvák
překlad	Vladimír Mikeš
dramaturgie	Martin Kubran Roman Císař
hrají	Matěj Dadák Zuzana Fialová Barbora Hrzánová Monika Zaťková Ondřej Sokol Pavel Kikinčuk Lada Jelínková Michal Zelenka Marek Taclík Václav Neužil Jana Hermachová
premiéra	30. 10. 2002

závěru úspěch u její sestřenky Elianty, kterou jistě nemiluje, ale co na tom záleží...

Vedle znamenitých panáků z lepší společnosti se dámy, milé kokety s duší dračic, poněkud ztrácely. Herecky nejpropracovanější se ukázala být Arcinoe hraná Barborou Hrzánovou: údajný outsider, terč výsměchu, nulová sokyně Celimeny, která neumí pít šampaňské, nemá dlouhé vlasy, neumí koketovat, mluví potichu, skromně, ale všechno to v ní vře. Je cítit, jak by chtěla zakřičet a rozžehnat se s celým nespravedlivým světem, ale ví, že by tím ničeho nedosáhla. Raději posečká a pak udeří s nesmírnou razancí uschovanou stále pod vizáží Celimeniny nejlepší přítelkyně.

Problematičtější je hlavní postava, Celimena Zuzany Fialové. Od počátku je totiž příliš koketní a málo rafinovaná. Ačkoliv je vyzývavá, musí zůstat stále tou nejzáludnější hráčkou, aniž bychom tušili, že milostné dopisy, které jí nakonec zlomí vaz, píše všem. Zkrátka není to prostitutka z lepší společnosti, nýbrž dáma, která svým šarmem zneužívá muže. Dramaturgie Činoherního klubu mohla výrazněji zasáhnout do některých výstupů, aby inscenace získala na jevištní dynamice, ale jinak připravila tato scéna další ze svých kvalitních představení.

Matěj Dadák a Zuzana Fialová v inscenaci pražského Činoherního klubu Misantrop.

Matěj Dadák v inscenaci pražského Činoherního klubu Misantrop.

Fotografie z inscenace Misantrop pražského Činoherního klubu.

Fotografie z inscenace Misantrop pražského Činoherního klubu.

Fotografie z inscenace Misantrop pražského Činoherního klubu.