"Ono je ale snadnější hodit do pokladny jednou za rok dvacetikorunu, než se snažit denně chovat ohleduplně k nemocným lidem," dodává. Před čtyřmi lety se dozvěděla, že má melanom. To je rakovina kůže.
Už přístup lékařů ji nemile překvapil: "Oznámí vám diagnózu, ale to je vše. Dál už v tom lítáte sami. Nějaké podrobnější informace, přestože na ně máte právo, si nechají od cesty. Nevypáčíte z nich, jaké máte možnosti, s čím můžete počítat, jestli se změní nebo nezmění vaše pracovní schopnosti, případně kolik měsíců života vám ještě zbývá," naříká si.
Z obav před zdravotními komplikacemi tehdy Kateřina Tetivová odešla z práce a několik měsíců se soustředila hlavně na nadcházející operaci. Zdařila se a ona se stejně jako většina podobně nemocných lidí, kteří dnes už mají velkou šanci na uzdravení, vrátila do práce, byť na jiné místo. Jak těžký bude návrat mezi zdravé, to Kateřina Tetivová nečekala.
V krátké době vystřídala pět míst. "Člověk si myslí, že skončením léčby má všechno zlé za sebou, byť stále musíte chodit na kontroly. Není to tak. V první řadě nevíte, jestli se můžete o své diagnóze někde zmínit, nebo jestli máte raději mlčet."
Kateřina Tetivová má za to, že lidé atomového věku mívají k rakovině podobný postoj jako středověký člověk k lepře a moru. Zatímco méně vážnější nemoci se skloňují ve všech pádech, o rakovině se na veřejnosti nemluví. A tak nejprve zvolila mlčení.
Jenže jak potom vysvětlit kolegům absence kvůli nutným lékařským kontrolám a dodržování zdravotního režimu? Hned si prý začnou povídat cosi o hypochondrech a simulantech.
Až na posledním pracovišti se rozhodla, že se s diagnózou svěří. Tvrdí, že místo úlevy přišel další šok. "Na jedné straně vaše sdělení nikdo nebere vážně - a na druhé straně atmosféra kolem vás zhoustne ještě víc," líčí svou zkušenost.
Snažila se i najít někoho s podobným osudem, zapojit se například do nějaké občanské organizace. Ale vadilo jí, že "se tam jen meditovalo a tak". Ona chtěla komunikovat o svých problémech a o tom, co prožívá v práci.
"Zatímco lékaři vás oficiálně považují za uzdravené, pro zaměstnavatele jste nemocní, nevýkonní a nevyhovující. A tak chodíte jako bludná ovce od jednoho přijímacího pohovoru k druhému, fámy o vaší nestálosti a nespolehlivosti přibývají.
Současná společnost odvozuje lidské kvality od fyzické výkonnosti. Dřív byl člověk šikanován za své přesvědčení, dnes za svůj zdravotní stav," míní.
Primářka Onkologického centra v Praze-Opatově Eva Helmichová nad slovy Kateřiny Tetivové kývá hlavou. "Je to tak: mezi lékaři a pacienty je stále málo komunikace, v práci máte mnohdy větší šanci, když jste mladý, zdravý, byť třeba nekulturní."
Informační bariéru si však může podle primářky někdy vytvořit pacient sám - to když uslyší diagnózu rakovina. "Pak mnohdy zcela přestává vnímat a zpětně říká, že mu lékař nic neřekl a nevysvětlil," líčí ze své lékařské zkušenosti.
Kateřina Tetivová nakonec nové místo sehnala, kde - nechce říci, protože se i tam rozhodla o své nemoci nemluvit. K příštímu Květinovému dni si však přeje jedno: aby si lidé, až si zase připnou žlutý květ, dali předsevzetí, že budou ohleduplní k postiženým ve svém bezprostředním okolí.
