Příšernost na scéně Národního divadla

Už titul hry Luboše Baláka Švejkův vnuk avizuje dosti bizarní autorský nápad. Přečteme-li si jména některých postav, jako je Weiss, Šlajs a Šikula, z nichž se pak vyklubou lídři politických stran, či „kulturně povědomé“ pojmenování Lelíček, které pro změnu oživí holku z hospodské party, napadne nás, že půjde o dost těžkopádný humor.

Hříčka nastudovaná činohrou Národního divadla v režii Ondřeje Pavelky věru není složitá: hospodský brach Ištvánek trousící kvazišvejkovské bonmoty je objeven pracovníkem reklamní agentury, která hledá mezi lidem inspirativní myšlenky. Švejkovský Ištvánek zapůsobí i na další pracovníky agentury tak osvěživě, že je nasazen do předvolebního boje a „stvořen“ jako politik. Získává svou jinakostí procenta, ale nakonec s ním vše dopadne špatně.

Jazyk i jevištní situace se pohybují na pomezí hospodského tlachu a náhlých pubertálních nápadů. Jeden ze štamgastů v krčmě kupříkladu laškuje s hostinskou Vokounkovou oslovením „Elizabetho Tejlorová/ ty stará papriko zlodějská“, volebním logem jisté partaje je kapřík v růžovém poli, „Švejkův vnuk“ si po flámu libuje: „Já si takhle na to dycky dám/ máslo a sejra a hořčici a cibuli/ to jdou pak z člověka ven/ větry/ Jednou jsem to zapil kolínskou/ aby to bylo aromatický/ ale smrděl jsem ještě víc.“

ŠVEJKŮV VNUK Stavovské divadlo Praha
Režie	Ondřej Pavelka
Scéna	Ondřej Nekvasil
Kostýmy	Zuzana Ježková
Hudba	Miki Jelínek
Dramaturgie	Miloslav Klíma
Hrají	Jitka Smutná Vladislav Beneš Milan Stehlík Jan Novotný Sabina Králová ad.
Premiéra	25. dubna 2002

Tyto a jiné, občas též lehce satirizující fórky jsou zvýrazněny velkolepými scénografickými i kostymérskými orgiemi: velkoplošná videa zobrazující předvolební klipy, sofistikované prostředí reklamní agentury s matově prosklenými stěnami a promítacím plátnem, strukturování různých prostředí pomocí světelných hrátek, pracovnice vykřičeného domu ve stříbřitých róbách...

Přízemní humor textu drobí závažněji koncipované songy Mikiho Jelínka. Možná by v jiných souvislostech obstály jako docela hezké písničky, naordinovány v tomto kontextu však vyzní křečovitě, jejich „významotvornost“ je chtěná a nefunguje.
Výkony některých herců nepostrádají základní profesionalitu, Vladislav Beneš titulní roli vykreslil s řemeslnou suverenitou, i když intonování promluv - což bude patrně režijní záměr - přesně kopíruje dikci Rudolfa Hrušínského ze švejkovských filmů Karla Steklého. Výraznou figurku bezskrupulózního politika Weisse spolehlivě modeluje ukázněný Bořivoj Navrátil. Smutno je však z kreace Pavla Landovského v roli šéfa reklamní agentury: jeho nejistě pábitelská extempore se stylem inscenace vůbec nekorespondují.

„Ostře kritická“ hra ze současnosti působí v dané realizaci značně bezzubě. Nerad používám silných slov, ale také nepoměr mezi nevydařeným textem a jeho rozmáchlá, „famózní“ realizace způsobily, že jde o jednu z nejhorších divadelních premiér, jakou jsem v posledních letech absolvoval.

Švejkův vnuk je do značné míry postaven na obyčejném žvanění - ať už se to týká žvanění hospodského nebo jeho politické varianty.