Jeviště Činoherního klubu má přirozené parametry venkovské putyky o pár stolech. Režisér Ivo Krobot zase vytříbený smysl pro líné plynutí času: jako bychom slyšeli bzučet mouchy v úmorném vedru a cítili zvětralé pivo. Zároveň je však i takováto hospoda forbínou pro neměnné výstupy štamgastů, opakující se jako každodenní nabídka jídel: buď fazolačka, anebo perkelt. Jak však zinscenovat životní banalitu, abychom sami nezívali nudou?
Groteskním zveličením autenticity, zahuštěním pravděpodobných dialogů, ironickým nadhledem gagů a odpozorovaných detailů? S tím vším lze pracovat, pakliže se herci tak jako v Činoherním klubu ztotožní s úlohou smutných klaunů, kteří jsou tím směšnější, čím bezprostředněji svá mikrodramata prožívají.
Nic netušících životních klaunů je v Egressyho komedii hned několik: notorik Satanáš, jemuž Mojmír Maděrič propůjčil výraz kapra dohasínajícího v sebelítostivé
|
Portugálie | |
| režie | Ivo Krobot |
| překlad | Táňa Dimitrová |
| scéna | Jan Štěpánek |
| kostýmy | Andrea Králová |
| hudba | Vladimír Franz |
| pohybová spolupráce |
Nina Vangeli |
| hrají | Anna Bendová Veronika Žilková Oldřich Navrátil Ondřej Sokol Pavel Kikinčuk Matěj Dadák Lada Jelínková Marek Taclík Mojmír Maděrič |
| premiéra | 21. prosince 2001 |
Výstupy manželského páru středního věku před hospodským publikem, ať bavičské tirády Pavla Kikinčuka či zápas o rovnováhu pod vlivem vinných střiků u Veroniky Žilkové, jsou spíše nechtěné klauniády dvou lidí již notně unavených z nezastavitelného cirkusu života. Smířenost s osudem i jistou osobní odolnost prokazují postavy s praktickým posláním, čili Hospodský v podání Oldřicha Navrátila i mladý Farář Marka Taclíka. Oba rutinně poskytují své služby a vlastními problémy, jako je pochybnost ve víře, okolí nezatěžují.
Hlavní zápletkou hry je příjezd budapešťského intelektuála, který se ve vesnici jen zastavil na svém gauguinovském útěku do vysněného Portugalska. Postava Drobka, hraje ho Ondřej Sokol, asi nejvíce naplňuje téma neuskutečněných snů. Drobek zde prožije milostný románek s dcerou hospodského přezdívanou Mašle (Anna Bendová), přežije i přepadovku své velkoměstsky afektované manželky (Lada Jelínková), a nakonec se zcela negauguinovsky vrátí zpátky do Pešti ke svým esejům o volnosti.
Sokolův neprůrazný Drobek sice jemně pohrdá komunitou „vidláků“, jenomže on sám je ilustrativním případem ochablosti. A tak má jeho sen o Portugalsku stejnou váhu jako hospodského exotický sen o černošce. Němá scénka, v níž zhmotněná vidina ztepilé ebenové krásky projde kolem podřimujícího Hospodského, je jediný a nadto zdařilý gag, kdy o sobě dal vědět jindy postmoderně lyrický režisér Krobot.
Jakkoliv by tempu inscenace neublížily dramaturgické škrty, lze říci, že Krobotův režijní přínos je stejně nenápadný a účinný jako scénická hudba Vladimíra Franze. S realistickou komediálností svých herců předestřel Činoherní klub aktuální skupinový portrét z naší současnosti. Co na tom, že si jej vypůjčil od maďarského souseda.
