Portugálie - foto 1

Portugálie - foto 1 - Portugálie, Činoherní klub, Praha. Fotografie z inscenace. | foto: Jan Kábrt, iDNES.cz

Dnešek procitl v hospodské klauniádě

  • 1
Maďarský dramatik Zoltán Egressy vykonal práci i za naše autory. Napsal veskrze současnou, a přece nadčasovou komedii z dnešního venkova. Aktuální je v ní atmosféra nehybné nečinnosti vyvolaná nezaměstnaností, nepomíjivá pak lidská touha z ní uniknout. Do hlavního města (čechovovské echo: do Moskvy, do Moskvy!), zde do Pešti, k nedozírnému portugalskému moři na samém konci Evropy, nebo třeba i jen do říše snu. Tam, kde lépe se daří plánům a snům než v prostředí hospody.

Jeviště Činoherního klubu má přirozené parametry venkovské putyky o pár stolech. Režisér Ivo Krobot zase vytříbený smysl pro líné plynutí času: jako bychom slyšeli bzučet mouchy v úmorném vedru a cítili zvětralé pivo. Zároveň je však i takováto hospoda forbínou pro neměnné výstupy štamgastů, opakující se jako každodenní nabídka jídel: buď fazolačka, anebo perkelt. Jak však zinscenovat životní banalitu, abychom sami nezívali nudou?

Groteskním zveličením autenticity, zahuštěním pravděpodobných dialogů, ironickým nadhledem gagů a odpozorovaných detailů? S tím vším lze pracovat, pakliže se herci tak jako v Činoherním klubu ztotožní s úlohou smutných klaunů, kteří jsou tím směšnější, čím bezprostředněji svá mikrodramata prožívají.

Nic netušících životních klaunů je v Egressyho komedii hned několik: notorik Satanáš, jemuž Mojmír Maděrič propůjčil výraz kapra dohasínajícího v sebelítostivé

Portugálie
Zoltán Egressy
Činoherní klub, Praha

režie Ivo Krobot
překlad Táňa Dimitrová
scéna Jan Štěpánek
kostýmy Andrea Králová
hudba Vladimír Franz
pohybová
spolupráce
Nina Vangeli
hrají Anna Bendová
Veronika Žilková
Oldřich Navrátil
Ondřej Sokol
Pavel Kikinčuk
Matěj Dadák
Lada Jelínková
Marek Taclík
Mojmír Maděrič
premiéra 21. prosince 2001
kádi. Nicméně i těch několik projevů života, máchnutí gest, opilecká mimika a závěrečná vteřina pravdy vydá za celý jeden lidský osud. Výstavním exemplářem venkovana je Řepa s mentalitou nácka, jehož nebezpečnost okolí podceňuje. Matěj Dadák vložil do postavy propuštěného policajta přesnou dávku hysterické agresivity, která na konci hry nemůže „nevystřelit“.

Výstupy manželského páru středního věku před hospodským publikem, ať bavičské tirády Pavla Kikinčuka či zápas o rovnováhu pod vlivem vinných střiků u Veroniky Žilkové, jsou spíše nechtěné klauniády dvou lidí již notně unavených z nezastavitelného cirkusu života. Smířenost s osudem i jistou osobní odolnost prokazují postavy s praktickým posláním, čili Hospodský v podání Oldřicha Navrátila i mladý Farář Marka Taclíka. Oba rutinně poskytují své služby a vlastními problémy, jako je pochybnost ve víře, okolí nezatěžují.

Hlavní zápletkou hry je příjezd budapešťského intelektuála, který se ve vesnici jen zastavil na svém gauguinovském útěku do vysněného Portugalska. Postava Drobka, hraje ho Ondřej Sokol, asi nejvíce naplňuje téma neuskutečněných snů. Drobek zde prožije milostný románek s dcerou hospodského přezdívanou Mašle (Anna Bendová), přežije i přepadovku své velkoměstsky afektované manželky (Lada Jelínková), a nakonec se zcela negauguinovsky vrátí zpátky do Pešti ke svým esejům o volnosti.

Sokolův neprůrazný Drobek sice jemně pohrdá komunitou „vidláků“, jenomže on sám je ilustrativním případem ochablosti. A tak má jeho sen o Portugalsku stejnou váhu jako hospodského exotický sen o černošce. Němá scénka, v níž zhmotněná vidina ztepilé ebenové krásky projde kolem podřimujícího Hospodského, je jediný a nadto zdařilý gag, kdy o sobě dal vědět jindy postmoderně lyrický režisér Krobot.

Jakkoliv by tempu inscenace neublížily dramaturgické škrty, lze říci, že Krobotův režijní přínos je stejně nenápadný a účinný jako scénická hudba Vladimíra Franze. S realistickou komediálností svých herců předestřel Činoherní klub aktuální skupinový portrét z naší současnosti. Co na tom, že si jej vypůjčil od maďarského souseda.