Pán prstenů I - foto 18

Pán prstenů I - foto 18 - Kouzelník Gandalf Šedý - fotografie z filmu Pán prstenů I. | foto: Warner Bros.

Pohled pravověrného čtenáře

Dejme tomu, že se skřípáním zubů přijmeme fakt, že pro filmové vyprávění je nutné knihu zjednodušit i tak trvá první díl sto pětašedesát minut. Přesto se milovník Tolkienovy Středozemě nezbaví před promítáním svíraní v žaludku: Vyškrtli tvůrci jen ty nejméně nezbytné scény, nebo přepsali mnohavrstevný symbolický příběh do podoby disneyovského akčního komiksu? Výsledek je k neuvěření: ačkoliv film dostali do drápů Američané, přesto se na něj dá dívat!
Za prvé casting. Celá družina Devíti pěších je skvěle vybraná. Frodo je výborný, Sam také, Pipin se Smíškem dokonce možná zábavnější než v knize. Vypravěčskou zábavnost, která v rámci zrychlení zmizela, do značné míry nahrazují právě oba lehkovážní hobiti. A u Gandalfa se podařilo skoro nemožné - skloubit postavu spíše zábavného čaroděje z Hobita s nesmírně mocným "Bílým jezdcem".

Aragorn. Ano, Aragorn je problém. Proměna podivného "chodce" ve vůdce Společenstva a budoucího krále Arnoru a Gondoru je téměř neviditelná - zbytnělá love story s Arwen si tu bohužel vybírá svou daň.

O trpaslíku Gimlim není pochyb a Boromirův tragický vnitřní boj je i na malém prostoru srozumitelný. A hlavně režisér Jackson zvládl skřety. Natočil nefalšované kruté orky, z jeho skurut-hai jde děs. Snad zloba a ubohost těchto nešťastníků vyváží spornou vznešenost elfích královen.

Nejproblematičtější jsou právě elfové, kouzla a bojové scény. Nabobtnalé bitky jsou zbytečnou daní americkému publiku - boj se skalním obrem, který Tolkien popíše v pár odstavcích, zabere drahocenné minuty. Naopak na monumentální bitvy se - soudě alespoň dle i-netových trailerů - můžeme těšit v pokračováních.

Ze Společenstva prstenu je přesto cítit jistá pachuť: postupně se rozvíjející hloubka příběhu, kterou mnohý čtenář poznává často až s koncem celé trilogie, je rychle odhalena v prologu - a ze ságy náhle jako by zbyl poněkud omšelý boj západního dobra s východním zlem. Nepotkáme se ani s Tomem Bombadilem, Zlatěnkou a s Mohylovými duchy...

Složitá osobnost Sarumanova, který nakonec podlehne lákání moci Prstenu, je zjednodušena do elementárního zrádce. A jeho souboj s Gandalfem na vrcholu Orthanku je hloupou filmařskou exhibicí: tam, kde Gandalf o svých výhrůžkách Sarumanovi říká: "A on se zasmál, neboť má slova byla prázdná a on to věděl", představuje režisér dva starce, jak se "bijí" kouzly svých mocných holí.

Avšak hudba, to je vyložený malér. Tajemná Středozem si přímo říká o nádherný hudební doprovod. Ale ten filmový je buď sirupově sladký, nebo tu znějí "béčkové" variace na Orffa... Dvakrát škoda.

Nicméně - z Tolkiena zůstalo překvapivě mnoho. Jistě, Arwen vytlačí ze hry Glorfindela, přebírá pár monologů Aragornových a u brodu Bruinen i sílu Elendilovu, ale nic z toho nejde proti duchu příběhu. Chtělo by se říci: tvůrci pochopili, oč Tolkienovi šlo. A přestože je Pán prstenů zejména propracovaným vyprávěním, i film mluví o stejné Středozemi.