Milenci z opery, do níž vpadne válka

sobota 10. listopadu 2001

Kultivovaný americký film Mandolína kapitána Corelliho možná čeká podobné přijetí jako před časem francouzský snímek Čokoláda, rovněž natočený podle literární předlohy. Kdo zná knihu předem, filmem může být mírně zklamán. Kdo se na něj podívá nedotčen, bude spokojenější. Mandolína nabízí i jiné srovnání. Po velkofilmech Tmavomodrý svět a Pearl Harbor je třetí válečnou romancí roku 2001, která se objevila tuzemských kinech - a pokud jde právě o žánr romance, pak i nejlepší.

Zatímco milostný trojúhelník obou předchozích filmů ležel na jedné straně válečné barikády, tady to jiskří ve stylu veronských milenců ze znepřátelených rodů, mezi lidmi ze zemí stojících za války proti sobě.

Navíc Penelope Cruzová s Nicolasem Cagem tvoří zdravě kontrastní pár, herecky solidní i příjemně antihvězdný v tom smyslu, že nepředvádějí vymydlené idoly krásy za všech okolností. Cruzová coby hrdá, svéhlavá a štiplavá dcera řeckého lékaře z malebného ostrova naopak halí svůj jižanský půvab do domácké zástěry a vytahaného svetru, aby se pak o to víc vyjevil při výbušném tangu. A Cageovi, jenž ve svých akčních rolích jen kamenně svírá čelisti, zjevně sedí mnohem lépe bezstarostně rozezpívaný a komicky ovíněný italský milovník opery. Tedy alespoň do té doby, než musí ve finále hrdinně zvážnět.

Mandolína kapitána Corelliho (Velká Británie, Francie, USA, 2001)
režie	John Madden
scénář	Shawn Slovo
kamera	John Toll
hudba	Stephen Warbeck
hrají	Nicolas Cage Penélope Cruz John Hurt Christian Bale David Morrissey
délka	131 minut
Mandolína kapitána Corelliho - premiéry
kina	8. listopadu 2001

Mussolini a Hitler jsou sice ještě spojenci, ale italští vojáci pojímají okupaci řecké vsi mnohem vlažněji než Němci, spíše jako dovolenou. Fronta je zatím daleko stejně jako místní odbojáři, k nimž se dal i dívčin původní snoubenec, urostlý, leč negramotný rybář. Proč na pláži stavět zátarasy, když se na ní dá hýřit a zpívat?

Na německé Heil Hitler! se tu odpovídá rozverným Heil Puccini! a z odstřelu miny vyplavené mořem učiní tihle nešikovní italští vojáci-pěvci lidové divadlo. A třebaže řecko-italská řevnivost oživená boji v Albánii probleskuje v sršatých dialozích, za nočních tancovaček a teskných melodií Cageovy mandolíny začíná převládat vůle ke smíření "dvou klasických národů" - jak Italové říkají s potměšilým šťouchancem vůči Němcům -, vůle posbírat alespoň drobty štěstí v nešťastné době.

Téměř tři čtvrtiny filmu mají půdorys jakési opery, ne-li operety - barvité idyly líčené přehledně, s humorem i smyslem pro mentalitu národů zrozenou horkým sluncem. Ovšem ona sladkost není daní kýči, nýbrž tichou přípravou na tragédie, které stále čekáte a jichž se o to víc předem děsíte.

Potud romance. Pak nastoupí přívlastek válečná, kdy se Italové spojí s Řeky proti Němcům, selanku rozdrtí výbuchy, osadu zalije krev a milenci pociťují vinu za mrtvé. Přestože teprve nyní začíná pravé drama a režiséru Maddenovi nejsou cizí ani bitevní efekty, film jako by zužoval svou epickou šíři na nejprostší hádanku, zda přežije řecký rybář, nebo Ital s mandolínou. Ani mírový návrat zpět k údělu té maličké výspy světa, kde války, zemětřesení, procesí, ozvěny revolucí i lidské vášně mají svůj neměnný běh, nevzkřísí původní podmanivost. To už se jen řeší, bude-li svatba.

Servisní článek k filmu najdete ZDE.