Jak vám trvalo dlouho, než jste se dopracoval svého způsobu života? Petr Čtvrtníček Narodil se 5. dubna 1964 v rodině tesaře a učitelky v Řeži u Prahy. Vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu, obor scénografie. Pracoval v různých zaměstnáních a zároveň hrál v souboru Vrata, který byl jedním z Pražské pětky. Začátkem 90. let stál u vzniku pořadu Česká soda. POslední tři roky je profesionálním hercem Divadla Na zábradlí, občas režíruje reklamy. Před časem prodal svou sbírku aut a koupil si téměř osmdesát let starý parník Ilona. Postupně svou sbírku lodí rozšiřuje a přes léto bydlí ve smíchovském přístavu. Také do Divadla Na zábradlí jezdí lodí, kterou nechává kotvit u Novotného lávky.
Já jsem na ničem nepracoval, tak jsem se ani nemohl ničeho dopracovat. Je to úplně normální způsob života jako každý jiný. Tady vedle u kostela spí na trávníku pán, můžeme se zeptat jeho, jak se k tomu dopracoval. Myslím, že úplně stejným způsobem jako já.
Děláte jen to, co vás baví?
Zatím to tak je. Je to ale dost nevýnosný podnik, dělat si, co mě baví. Jen občas, když se to spojí s prací, je to příjemný a výnosný podnik. Vskutku výnosné místo.
Jak vypadá práce, která vás baví?
Třeba dneska budu dávat dohromady takový pornogaučík. Koupil jsem secesní gaučík bez matrací a v kontejneru našel lesklé černé matrace, které se k němu báječně hodí. Odpoledne to budu celé s velkou parádou vsazovat do hausbótu.
To je však práce spíš z té první kategorie, "nevýnosný podnik"... Co vás živí?
Na pár dní by mě uživilo, kdybych ten gauč prodal, ale to neudělám. V tomhle okamžiku mě živí divadelní prázdniny.
Herec žijící v přístavu
Před třemi lety jste se stal profesionálním hercem, členem souboru Divadla Na zábradlí. Měl jste někdy předtím nějaké stálé zaměstnání?
Jasně. Dělal jsem v Bílé labuti popeláře, hezkou řádku let jsem pracoval v propagaci Domácích potřeb a pak jsem si dělal z lidí blázny v televizi. Když mě v divadle požádali, abych jim tam šel dělat na jeviště drzé obličeje, souhlasil jsem rád. Teď mám ve foyeru svou fotku a jsem pyšný.
Prací v divadle si však asi na své náročné koníčky, auta a lodě, nevyděláte.
Auta jsem prodal a na lodě si našetřil tvrdým nicneděláním. Někdy ale hraju ve filmech, někdy taky v těch krátkých, třicetivteřinových...
Myslíte v těch, kterým se říká reklamy?
Jo, je to hodně barevné. Občas takový kraťoučký film zrežíruju. Řeknu lidem, co mají dělat, kolik hrášků má být v polévce a ať to dítě nedělá ty drzé pošklebky, nebo by se to klientovi nemuselo líbit. Ale to je tak jednou nebo dvakrát za rok.
Baví vás to?
V tu chvíli, kdy jsem na place, mě to ohromně baví. Přípravy několik dní předtím mě taky baví a toho všeho okolo se vyloženě štítím - prostředí, lidí, jejich jazyka, toho, jak to berou vážně... My to samozřejmě taky bereme vážně, ale nemyslíme si, že je to umění. Maximálně dobré řemeslo, jako když někdo přijede spravit vodu a ten kohoutek potom opravdu funguje.
Ale když už se bavíme o tom, co mě baví - četl jsem rozhovor s Petrem Pithartem, který říkal: "Nesnáším slova pohoda, nuda a zábava." Tak jsme s kamarády přemýšleli, co ho vlastně baví, co mu dělá příjemně... Pohoda to není, takže musí být asi pořád vynervovaný z nějakých filozofických spisů. Ale myslím, že pěkně kecá a občas taky zachrápne u televize.
Jaký je váš postoj k pohodě, nudě a zábavě?
Já to mám rád. Pohodu, zábavu, a nakonec i nudu - když je vyplněná dobrou pohodou.
Kolik lidí žije ve smíchovském přístavu, kde přes léto přebýváte?
Přes léto asi pět deset, ostatní tam většinou chodí o víkendech. My, co tam žijeme, už ani nechodíme po hospodách, pořád tam dřepíme a grilujeme maso, jenom pro pivo si občas musíme zajet - lodí samozřejmě.
Člověk se musí mít o co bát
Máte na lodi děvče?
Na lodi musí být vždycky spousta děvčat.
Vaši vrstevníci mají většinou manželky, děti, domy, psy. Není vám líto, že nic z toho zatím nemáte?
Z čeho usuzujete, že nemám domy? Mám plný byt domů. A také psy a papoušky. Dítě na lodi taky musí být - aby se měl člověk konečně o co bát. Ale nebude to za méně než běžný kalendářní rok.
Vy to plánujete!
Nic neplánuji. Ale už jsem přece jenom v letech.
Ale pak nastane vážný život, konec legrácek…
Kdepak, tohle neskončí, to ať si žádná ženská nemyslí. Samozřejmě to asi bude jinačí, nekoupím si hned tak nějakou loď, když mě začne honit mlsná, protože nejdřív se bude muset koupit lodička do vany pro dítě a nějaké obutí. Ale to se dá v pohodě zvládnout.
Jak dlouho o tom už přemýšlíte, že to máte takhle hezky vymyšlené?
Jasně, že o tom přemýšlím, i když si neříkám, pozor, zrovna v tuhle chvíli přemýšlím o dětech. Chudák člověk totiž přemýšlí pořád. Tuhle jsem celý den přemýšlel o tom, že člověk pořád na něco myslí - to je úděl, co? Furt šrotí. Ale zvířata to mají asi taky, chudáci.
Jaké máte psy?
Labradory. Je hrozné s nimi jít třeba na ryby. Aportují splávek.
Chodíte na ryby? Působíte poměrně neposedným dojmem na tak klidnou činnost.
Dřív jsem i jezdil, teď už jen chodím. A posedím si tam, ó, a jak! Ale jsem tak vynervovanej, když se hne splávek, že to není žádný odpočinek. Nevěřím, že někdo může na rybách relaxovat. Ale na rybách jsem pořád. Vlastně ani nevím, jestli nemám zrovna teď nahozeno.
Realizátor šílených nápadů
Berete něco vážně?
Beru spoustu věcí vážně. Všechno. Až se tady zvednu, půjdu s kamennou tváří koupit čalounické hřebíčky na ten gauč. Pak půjdu - opět vážně - pohovořit do chovatelských potřeb o tom, jestli nemám změnit papouškům krmení, když chtěli hnízdit. Jenže já jsem jim na to koupil budku, a oni v tu ránu přestali. Do té doby hnízdili v televizi, protože tam měli teplo. Vůbec jim nevadilo, že jsem ji schválně pouštěl nahlas. Vydrželi i noční přenosy z parlamentu. Opravdu se snažím brát všechno vážně.
České sodě blahé paměti nebylo svaté nic...
A to bylo správně. A bylo to potřeba. Ale jako moderátor zpráv si už do studia asi nesednu. Myslím, že toho bylo dost. Teď si velmi užívám, že Česká soda není, a pokud to někomu chybí, ať si to natočí sám.
Kde skončil obří billboard, který z Letenské pláně upozorňoval na vysílání České sody a zároveň karikoval volební billboard Václava Klause stejných rozměrů a na stejném místě?
Mám ho u jednoho pána na zahradě. Zrovna mi volal, abych s ním přijel něco udělat, že pod ním potřebuje shrabat listí. Má velikost 10 x 25 metrů, takže i složený je docela velký. Chtěl jsem ho tehdy vydražit, ale nějak jsem na to zapomněl. Asi ho nechám pro příští generace, je gumový, tak vydrží. Potřebuje akorát tak jednou dvakrát za rok znovu složit, aby se nepolámaly sklady. Nebo bych ho mohl darovat nějakému dětskému domovu. Z toho vykuleného oka by si udělali stan a ještě by zbylo na ubrusy. Člověče, to udělám. Už jsem dlouho neudělal dobročinnou věc.
Jste známý tím, že své nápady, byť by byly sebešílenější, precizně realizujete v praxi.
To jo, ale neberte mě zase tak vážně. Asi to hned zítra nikam nepovezu. I když jsem si teď koupil náklaďáček, takže můžu vozit billboardy sem a tam.
Náklaďáček?
Volkswagen ze šedesátých let, zrovna mi ho lakují na červenobílo. Přišel chtíč, tak jsem musel.
Ovládáte své chtíče?
Jistě. Když vidím nový Aston Martin DB 8, mám určité zábrany. Nemám těch dvě stě tisíc liber pohromadě.
Dokážete si to odepřít, nebo začnete pracovat a šetřit, dokud na to nebudete mít?
Odepřít si to nedokážu. Ale kupuju jen to, na co si dokážu v pěti munutách půjčit a pak to do roka vrátit.
Odmítám se honit
Asi si dokážete užívat života, ne? Spousta lidí to nedokáže nebo to nedokáže přiznat.
Trápení si člověk rozhodně užívá a uvědomuje si to. Ale přiznat si, že je člověku dobře... Ať si to i ten Pithart přizná, že je občas v pohodě.
Ale jak to máte vy?
Já se odmítám za něčím honit. Občas se pak stane, že mi vypnou elektriku, když se neženu na poštu se složenkou, ale to jsou drobnosti.
Co dělají vaši spolužáci ze střední uměleckoprůmyslové školy? Mají na rozdíl od vás rodiny a málo času na legraci?
Mají rodiny, jasně. Ale můj největší kamarád a soused je umělecký řezbář, takže si taky dělá, co chce. Teď jsme měli sraz po patnácti letech od maturity. Přijel na něj jeden německý podnikatel, pár architektů, jeden asistent na Akademii výtvarných umění, pár restaurátorek a matek. Všichni zůstali u dřeva, malování a dělání si, co chtějí.
Takže už ve čtrnácti jste věděl, že si jednou potřebujete dělat, co chcete?
Ne, to jsem nevěděl vůbec nic. To jsem akorát tak věděl, že chci ten poplašňák, co mi děda slíbil k patnáctinám (doteď mi ho nedal a už nedá). Pořád jsem něco čmáral, takže mě naši přihlásili do lidové školy umění, kde jsem nakreslil kaktus a s tím se pak přihlásil k talentovým zkouškám. Ale dostal jsem se až na odvolání a na grafickou, kam jsem chtěl původně, mě vůbec nevzali.
Kreslíte ještě?
Dneska jsem si kreslil, jak udělám ten gauč. Jinak si kreslím obrázkové scénáře. Používám to, že umím nakreslit perspektivu, že mám zkratku a zvládnu i člověka. Ale že bych si třeba nakreslil kleště s petrolejkou, jak jsme to dělali první dva roky, nebo si po večerech vystřihl nějakou draperii, to ne. Možná dělám chybu.
Jste spokojený s tím, jaký život teď vedete?
Naprosto.
Byl jste někdy nespokojený?
Vždycky. Ale teď ne. Mám příhodu. Byl jsem se u jednoho člověka informovat na loď. Chtěl za ni nějakých nesmyslných sedm set tisíc a od začátku mě trochu urážel. Pořád říkal, že to stejně neprodá, protože ty moje prachy nepotřebuje. Já jsem mu říkal, že zas nepotřebuju jeho loď a že jsem se přišel podívat jen na tu horu odpadků, která na tom parníku je. Nakonec jsem mu popřál, ať se mu daří. A on řekl: Mně se daří, mně jo. Pokud se to zrovna všecko nepo... Takže mně se samozřejmě taky daří královsky, pokud se to zrovna nepo...
 Původním povoláním je Čtvrtníček scénograf, takže na interiéru smíchovského hausbótu si dává záležet. |
 Petr Čtvrtníček u kormidla. |
 Nechci být ten, o kterém se všude píše, že má ty lodě, pro mě je to normální dopravní prostředek, říká Petr Čtvrtníček. |
 Petr Čtvrtníček je na lodi spokojený. |
 Herec a příležitostný režisér Petr Čtvrtníček se odmítá za něčím honit. V létě žije ve smíchovském přístavu, do bytu na Starém městě se stěhuje až na zimu. |
