„Když jsem s kytarou na jevišti, připadám si jako filmař. Když točím, cítím se být muzikantem. Dělám to samé,“ říká muž, který po temných filmech začal šířit jas.
Bral jste jako satisfakci, když jste zrovna za komediální féerii Černá kočka, bílý kocour sbíral festivalové pocty? Poroty spíš oceňují filmy temné a vážné…
Ano, tím spíš, že to byla změna koncepce. Myslím, že potřebujeme filmy, které dodávají sílu do života, beztak už dost černého, i když vypadá navenek pěkně: samý pokrok, nové technologie… Jenže lidi jsou nervozní, žijí ve stresu, takže hudba i film by jim měly poskytovat něco hezkého, slunečného.
Proč jste k takovému postoji najednou dospěl?
Protože před tím jsem natočil Underground. A ten sáhl tak hluboko, že hlouběji už to ani nejde. To by byl konec – ne filmu, konec života. Bylo to sebezničující.
Underground jste točil na Barrandově…
…ano, a nemohl jsem tomu uvěřit. Chodili jsem se tam dívat jako studenti a ve snu by mě nenapadlo, že se sem dostanu, Barrandov se mi zdál nedostupný. Taky jsem se ve Varech pozdravil se svým profesorem Otakarem Vávrou: všechno, co vím o filmu, o řemesle, vím od něho. Ohromně si ho vážím a potěšilo mě, že se vůbec nezměnil. Držel tu sošku za přínos filmu a povídá mi – Furt na mě věší nějaké ceny…
Emir Kusturica Nejdřív zoufalá bitva o vstupenky: osm set a dost, víc lidí se nevejde, a případný další koncert Kusturicovy kapely v Česku je v nedohlednu – režisér chce zase točit a bez něj prý No Smoking Orchestra hrát nechce. Pak prudký příval deště zatopil některé reprobedny a hrozilo, že i jediný festivalový koncert bude zrušen. Půl hodiny po půlnoci však nastoupili v plné parádě, ve veselých kostýmech v žluté, oranžové a červené, a začala show, jakou Vary hned tak nezažijí. Sám Emir Kusturica s kytarou nejdřív vedl rozcvičku a pak hned nasadili zběsilou skladbu z filmu Underground, po ní variaci na Mozarta a znovu rytmy, tance a pódiové skeče v divokém tempu, které bralo dech. Živočišná energie se šířila sálem jako nákaza – najednou se bezděčně vlnili a skákali všichni. Mezi publikem s baťůžky se smály a pohupovaly i celebrity, například Marek Eben, Jiří Lábus, Oldřich Kaiser, nadšený Jiří Bartoška a dokonce i Karel Gott.
Vy sám jste už taky učil?
a No Smoking Orchestra
Ano, v Sarajevu a na Columbijské univerzitě v New Yorku, ale nebylo to ono. Studenti tam nemají tolik možností pracovat jako my kdysi: já jsem na FAMU natočil pět filmů. I kdyby vás učili samí Vávrové, není to moc funkční, když si to nemůžete prakticky vyzkoušet.
Říkáte si chlapec z bosenských hor, který své dětství a pak setkání s pražskou kulturou sumarizoval a ironizoval. Odkud je ta ironie – vrozená, nebo získaná?
Víte, my v Bosně máme tradici velmi černého humoru, ale ne ironie. Teprve když jsem začal čít Hrabala a viděl Formanovy nebo Menzelovy filmy, pochopil jsem, že ironie je ten klíč, který černý humor jen maličko zjemní, ale dělá z něj humor humánní.
Berete s humorem i fakt, že název vašeho zatím posledního filmu lidé často komolí? Pletou si, jestli je černý kocour a bílá kočka, nebo naopak…
To mi vůbec nevadí, ten název měl jen vyjadřovat kontrast k cikánskému životu, kde nic není černé nebo bílé, ale všechno má plný, barevný kolorit. Navíc ten film už dlouho nebude posledním, i když jsem si sliboval, že zůstanu jen u muziky, vydržel jsem to jen tři roky, budu zase točit. Nedokážu film opustit, je to jako droga. Ale jinak mi nevadí opravdu nic, ani když se ten film moc nepovede, podstatné jsou emoce, kus života, které do něj investuju.
Jste muzikant i filmař, co chcete víc: Grammy, nebo Oscara?
Já nechci nic, vážně. Nic.
 Emir Kusturica |
 Emir Kusturica |
 Emir Kusturica |
 Emir Kusturica při koncertě své skupiny No Smoking |
 Emir Kusturica při koncertě své skupiny No Smoking |
