Ondřej Vetchý: Moc bych si přál být lepší člověk

Na záplavy otázek odpovídal Ondřej Vetchý stručně a pohotově, a tak je na rozdíl od Jana Svěráka stihl všechny odpovědět. "Před třemi nedělemi jsem koupil počítač a teď vím, že to byl krok šťastným směrem. To, co tady společně provozujeme, je vážně moc milé, " řekl k on-line rozhovoru. Kromě četných gratulací k jeho výkonu v Tmavomodrém světě se často objevovaly dotazy, týkající se jeho soukromí. "Nejsem ženatý a mám dceru Veroniku, se kterou bydlím. Debatujeme spolu o Bohu, buddhismu, konci světa, nákupech a složenkách," prozradil neodbytným fanynkám.

Snímek Jana Svěráka Tmavomodrý svět láme rekordy návštěvnosti v tuzemských kinech. Pod jeho úspěchem je podepsán i představitel hlavní role, herec Ondřej Vetchý. Ten začínal v ústeckém Činoherním studiu, rok působil v divadle E. F. Buriana a od té doby je stálým členem pražského Činoherního klubu. Ondřej Vetchý byl v roce 1987 nominován na Evropskou filmovou cenu Felix (Dům pro dva, postava Dana) a třikrát získal nominaci na Českého lva. Je členem České filmové a televizní akademie.

Na plátně Ondřej Vetchý debutoval už v roce 1981 epizodní rolí pikolíka v dobrodružném filmu pro děti Neříkej mi majore (r. Jiří Hanibal). Začátkem 80. let byl ve filmu obsazován především jako typ výřečného mladíka s poněkud nepevným charakterem: takový byl např. hrdina lyrické komedie Fandy, ó Fandy, vemlouvavý milovník Petr v lyrické komedii Sestřičky (obojí 1983, r. Karel Kachyňa) i postava Smyczkova TV filmu Už mu to začalo (1983).

Do škatulky mravně pokažených šíbrů, pohybujících se na společenské periferii, patří otrlý chovanec výchovného ústavu v dramatu Zámek „Nekonečno“ (1983, r. Antonín Kopřiva), šikovný zlodějíček ze Soukupovy Lásky z pasáže (1984) nebo nafrněný popzpěvák Míša ze smutné komedie Prodavač humoru (1984, r. Jiří Krejčík). Křiváckou povahu duchaprázdného baviče tehdy dokázal Vetchý načrtnout i na malé ploše, aniž by ztratil cit pro míru a jemné odstínění figury. Z tohoto období stojí za pozornost rovněž jeho výkon v pohádce S čerty nejsou žerty (1985, r. Hynek Bočan): jako zbrklý čert Janek zde mohl naplno uplatnit svoji archetypální fyziognomii, šťastně kombinovanou se vstřícnou, někdy až dojemně nadšenou dobromyslností.

Odpovědi
Ondřeje Vetchého
naleznete ZDE

Přelom ve Vetchého filmografii, kterou doposud tvořily zejména výrazné role vedlejší, znamenal rok 1988, kdy ho debutující režisér Miroslav Zábranský obsadil do své prvotiny Dům pro dva. V příběhu dvou rozdílných bratrů ztělesnil Vetchý frajerského Dana, dalšího z řady lehkomyslných floutků, který spoléhá na svou roztomilou drzost a image výmluvného svůdce. Vetchého strhující výkon v komplikované, tragicky vyhrocené roli vzbudil pozornost nejen u diváků a kritiků, ale také u mnoha filmových a televizních režisérů, kteří začali s talentovaným hercem pravidelně spolupracovat.

Vysoké nasazení a schopnost podat osobitý, vysoce nadstandardní výkon prokázal Vetchý rovněž v pohádce Nebojsa (1989, r. Július Matula – lenošivý vykuk Ferko), Stupně poražených (1988, r. Július Matula – šampión Jirka Krob), Skřivánčí ticho (1989, r. Antonín Máša – automechanik Kája) a okupačním dramatu Chodník cez Dunaj (1989, r. Miroslav Luther – udavač Valášek). Slovenský režisér Vlado Balco mu svěřil zajímavě odstíněnou úlohu tragického hrdiny ve filmu Let asfaltového holuba (1991), Jiří Weiss ho obsadil coby mladého Emila (Marta a já, 1990), Jiří Menzel jako Jacka (Žebrácká opera, 1991). David Jones si jej z českých herců vybral pro roli Kaminera (Proces, 1992 – britská zakázka), Václav Vorlíček mu svěřil úlohu nafoukaného prince Velemíra (Kouzelný měšec, 1996).

I přes plejádu mravně poněkud ošemetných postav se Ondřej Vetchý zapsal do diváckého povědomí především úlohami otevřených, pozitivně laděných nadšenců. Ti nad svým okolím vynikají optimismem, odvahou a horlivou činorodostí, říznutou pravým plebejským šarmem. I takto vděčně střižené figury však Vetchý – díky své citlivosti, charismatu i velké zásobě fyzické energie – dokáže posunout směrem k mile sebeshazující nadsázce.

To platí pro mladého Kandrdase z Mášova snímku Byli jsme to my? (1990), vojína Kefalína z komedie Černí baroni (1991, r. Zdenek Sirový) i pro Bajniše Zisoviče z Dostálova pozdního debutu Golet v údolí (1995). Široké možnosti svého hereckého rejstříku předvedl v tragikomedii Báječná léta pod psa (1997, r. Petr Nikolaev), rodinné sáze z let 1962-89. Zde ztělesnil zprvu energického tatínka, který díky společenským tlakům sklouzne do hluboké deprese. Velká role na Vetchého čekala i v Mináčově snímku z válečného období Všichni moji blízcí.

Vetchého talent, flexibilitu a zkušenost ocenil také Jan Svěrák, který jej obsadil do obou svých filmů z nedávné minulosti: v Obecné škole (1990) se Ondřej objevil v miniroli tramvajáka, klamaného vilnou manželkou, v Koljovi (1996) už zazářil jako hrobník Brož, sympaťák s kupou nápadů, zvířat a dětí. Jako vyzrálého, vysoce profesionálního herce jej Jan Svěrák angažoval i do hlavní role ve filmu Tmavomodrý svět: postava statečného pilota Františka Slámy byla ostatně Ondřejovi psána přímo na tělo.

Ondřej Vetchý ve filmu Jana Svěráka Tmavomodrý svět.

Ondřej Vetchý ve filmu Jana Svěráka Tmavomodrý svět.

Ondřej Vetchý ve filmu Jana Svěráka Tmavomodrý svět.

Ondřej Vetchý ve filmu Jana Svěráka Tmavomodrý svět.