Do cesty se mu nečekaně připlete dívka - v danou chvíli jediné, co nemohl potřebovat. Ani razantní odmítnutí v samém úvodu ji neodradilo, aby nakonec nastoupila spolu s ním na cestu, o které se jen s velkou nadsázkou dá říci prázdninová. Postupem času ustupuje počáteční uzavřenost a vztah dívky a muže na útěku se mění ve vzájemné sympatie.
Láska tu sice nechybí, ale je na ni místo jen v posledních pěti minutách. Martin vyhazuje v té chvíli nejbližšího člověka bez mrknutí oka z auta ven. Je to jediná šance, jak zachránit alespoň jeden život. A možná i spoustu peněz. Později už dívka nachází místo Martina jen opuštěný Chrysler a roztrhanou košili.
|
24 | |
| režie | David Beránek |
| kamera | Jan Bartoň |
| scénář | Jana Doležalová |
| hrají | Martin Trnavský Bára Seidlová Jiří Tomek |
Duté řeči na okreskách
(recenze Mirky Spáčilové)
Snímek 24 začíná v pološeru s hrdinou u počítače, čímž navnadí na thriller z rodu Sítě. Vzápětí však mladík sedí v červeném chrysleru, zvoní mu mobil - a že prý má k vrácení peněz čtyřiadvacet (postupně dvacet, deset, pět) hodin. U čerpací stanice mu ještě do auta skočí dívka: "Odvez mě někam, kde se dá snadno umřít." Za nefilmových okolností by hacker na útěku vysadil podivínku s natolik neuvěřitelnými výroky i činy v nejbližším blázinci a sám uletěl na Bahamy.
V americké road movie by za stanovený čas profrčeli napříč Státy, vyloupili pár bank a zažili vášnivou noc. Ale tihle jen popojíždějí okreskami a vedou duté řeči; snad nejedí, nepijí, ba ani benzin netankují. Potkat je bezstarostní pokušitelé her se životem a smrtí ze Svěrákovy Jízdy, mohli by své vrstevníky pokládat za Marťany. Co si také myslet o lidech, kteří vedou třeba následující dialog: "Co bude potom? - Film skončí a lidi půjdou domů. - Ale ne potom, já myslím po tom."
Takoví hrdinové zajímají jen sami sebe: nelze je litovat ani jim fandit, postupně už nad nimi ani nežasnete. Jedinkrát zableskne naděje - mladík totiž dívku zkusmo topí, aby přestala věčně meditovat o smrti. Ale sotva ji pustí, ona už zase kňourá: "Nemohl jsi mě pod tou vodou nechat?!" Mohl, ale namísto toho ji musí lákat dolů z mostní konstrukce, kde naříká: "Já jsem se prodala, já chci jen umřít a nebýt." Pak si spolu vymění památné věty: "Za peníze jsem prodala svůj život. - Já si za ně koupil svou smrt."
S pomocí větší dávky retrospektiv se publiku dovysvětlí, že ona se zapletla kdesi v erotickém salonu a on stahoval přes počítač peníze z cizích kont - že se přitom oba projeví jako hloubavé, citlivé, cudné a v podstatě kajícné povahy, tomu se vážně nechce věřit. Čas se vleče, nastavován zpětnými sestřihy nedávno viděných výjevů v klipové podobě, kde ještě víc vynikne nesourodá technická kvalita obrazu. Přesto existuje cesta, jak film "24" přežít, dokonce zvesela - stačí v duchu odpovídat hrdinům na jejich neskutečné repliky. Třeba dívčinu otázku "Což nikdy nebude konec?" si klade mnohý divák.
Při vrcholné banalitě, setkání s moudrým staříkem, jenž jí uvaří polévku, ustele postel a poradí, že "své věci" čili problémy má zavřít do skříně, se hned nabízí, kam měli zavřít celý film. Běhá-li exprostitutka v babiččině bílé spodničce ranní rosou, trhá luční kvítí a volá "Dědečku, probuďte se!" - pak není co dodat, stejně jako při lyricky snové pasáži v mořských vlnách. Snad jen tolik, že každý další hrdina kráčející vláčně písečnou pláží kamsi do neznáma si za tohle klišé zaslouží smrt.
Ovšem jenom v českém filmu se může stát, že vrahové volají na mobil člověku, kterého před chvilkou zabili... Zkrátka, napříč díly nezávislými a závislými, drahými a levnými, mladými i pro pamětníky, tradičními i "jinými" vedou jen dvě možnosti: buď je to film dobrý, nebo špatný - jako 24.
 Fotografie z českého filmu Čtyřiadvacítka. |
 Fotografie z českého filmu Čtyřiadvacítka. |
 Fotografie z českého filmu Čtyřiadvacítka. |
