A pak, když vše skončilo a odezněla už i čestná salva nad rakví nejslavnějšího sportovce země před Národním divadlem, stála v koutu foyer, pod historickými obrazy slávy národa, nezbytnou sklenku červeného vína v ruce.
Posmutnělý úsměv na tváři se co chvíli rozjasnil při nějaké vzpomínce, když přijímala kondolence. Kolem velký kruh přátel a hostů z ciziny mnoha generací. Přistupovali k ní jako k první dámě a ona se s nimi občas líbala.
Nezlomená, důstojná, prostá.
"Mám tady prkno," ukázala hranou ruky pod bradu. "Odsud nahoru je to pro veřejnost, odsud dolů je to pro mě." Neznatelně se usmála. "Nesmím to ale moc posunovat dolů, pouštět si víc bolesti, než bych unesla, musím se ovládat, jinak bych se poroučela." Zážitek ze smuteční slavnosti byl v ní ještě živý.
"Pěkné to bylo, ale jak říkal Emil: lepší škaredá svatba než pěkný pohřeb." Jak zahrála na volnější notu, hned se v ní probudily vzpomínky.
"No ale my jsme měli krásnou svatbu a tohle rozloučení bylo také krásné." Po národním pohřbu se vší důstojnou majestátností na první scéně bude Emil Zátopek pohřben jen za přítomnosti rodiny a úzkého kruhu přátel na Valašském Slavíně v rožnovském skanzenu.
"Emil je čistokrevný Valach a přál si tam spočinout. Ale nepředstavujte si, že z nějaké sentimentálnosti, na to jsme vůbec nemysleli, když jsme o tom uvažovali."
Co asi říkal člověk Zátopek, když uvažoval o věcech posledních, když o tom hovořil s manželkou někdy dlouho před tím, než nastal onen den? "Víte, v tom skanzenu se pořád něco děje, hraje tam muzika, jsou tam jarmarky, chodí tam spousta lidí a takový ruch, hodně lidí kolem sebe, měl Emil vždycky rád."
Paní Danu přemohlo dojetí. "A tak u té valašské kapličky, že by se našlo místečko, to jsme si plánovali. Už tam leží Ludva Daněk, tak tam aspoň nebude sám."
Kruh kolem Zátopkovy ženy se trochu pohnul, přistupuje k ní běžecká legenda Lasse Viren se svou manželkou. Z jejich hovoru je slyšet: Emil, Emil.
 Dana Zátopková, vdova po slavném běžci |
