Scénář Andrey Sedláčkové začal vznikat před více než deseti lety, v době, kdy studovala na FAMU scénáristiku. Projekt dostal v roce 1998 nejvyšší dotaci Státního fondu pro podporu a rozvoj kinematografie, dále byl podpořen Nadací Miloše Havla a grantem programu Euroimages. Oběti a vrazi tak letos vznikli jako česko-francouzsko-švýcarská koprodukce. Po natáčení v květnu a červnu, které probíhalo převážně v Poličce a jejím okolí, byl film doděláván ve Francii a ve čtvrtek 19. října se představí v premiéře českým divákům.
|
OBĚTI A VRAZI |
|
Scénář a režie: Andrea Sedláčková |
|
Kamera: Miro Gábor |
|
Producent: Daniel Závorka |
|
Hudba: Bohuslav Martinů |
|
Hrají: |
|
Ivana Chýlková |
|
Karel Roden |
|
Monika Hilmerová |
|
Vladimír Škultéty |
|
Jan Króner |
|
Veronika Jeníková |
Oba hlavní hrdiny pojí od dospívání společné tajemství o tragické smrti jejich otce. Toto pouto a vzájemná přitažlivost je provází až do dospělosti, veškeré jejich další vztahy krachují na neschopnosti žít jeden bez druhého. Miroslav se toužil stát hudebním skladatelem, Jana zase herečkou. Jejich životní energie však padla na vzájemné pronásledování, žárlení a snahu zbavit se této fatální lásky.
Miroslav v současnosti pracuje jako průvodce muzea Bohuslava Martinů a ve volných chvílích píše paměti, kterými se tak snaží zpětně analyzovat svůj život, z Jany se stala kadeřnice, která se naopak pokouší na svou dosavadní minulost zcela zapomenout. Další hlavní postavou je Olga, která přijíždí do Poličky, aby zapomněla na své nepodařené manželství.
Ve filmu nejde o žádný hrdelní zločin, oběti i vrazi jsou zde míněny čistě symbolicky. “Vrazi ničí city všech, kteří jim vstoupí do cesty,” vysvětluje Andera Sedláčková.
Působivé vyprávění o soukromém pekle
Není snadné přiznat Obětem a vrahům působivost. Jde tu "jen" o vztahy, navíc pokřivené až zvrácené, což zavání studenou apartností dekadentních budoárů, v nichž mondény a šílení umělci zkoumají sexuální tabu coby experiment pro experiment. Tomu se však režisérka Sedláčková brání; jestliže tu neúnavní červotoči tiše vrtají chodbičky posedlosti, žárlivosti a (sebe) zničující touhy vlastnit, neživí se - obrazně - zlacenými rámy, nýbrž polínky u kamen zašlé kuchyně.
Rychle a drsně jsou karty na stole: dospívající nevlastní sourozenci si spolu příliš odvážně "hráli", drze odsekávající dcerku v podání Moniky Hilmerové otec bije, dojemně něžný syn, jehož hraje Vladimír Škultéty, ji brání, sedřená matka přihlíží; z nevinné dětské pomsty se zrodí prvá tragédie. Střih, a jsme v současnosti s týmiž hrdiny: sestra, zralá dekorativní žena, již teď hraje Ivana Chýlková, slaví narozeniny i utajenou svatbu, a bratr, zatrpklý podivín Karla Rodena, přichází jako zavilý vetřelec či zhrzený milenec v opozici až komické. Postupně, ve střídání dvou časových rovin, vyjdou najevo jizvy a schválnosti jejich vztahu, nejlépe vždy v málomluvných detailech. K těm patří třeba dětmi vysmívaná maminčina hra s penězi vkládanými do obálky naslepo jako chudičké překvapení pro každý den: ačkoliv dnes šetřit nemusí, dcera na tradici lpí. Anebo motiv z těch dráždivých: chlapec, tajně sledující sestřiny milostné eskapády, při nichž tak hebce klouzají punčochy z podvazků, opovrhne svou dívkou, neboť ta má pod šaty punčocháče...
S každým výjevem "tehdy" i "nyní" se zjevují nejen nové odstíny postav, spojených i vzpourou vůči místním maloměšťákům, ale také rozdíly mezi oběma představiteli každé z nich. Překvapivě, leč zjevně přehrává mladičká Hilmerová - coby navenek vyzývavá, vnitřně rozbolavělá Lolitka - spolehlivou Chýlkovou. Roden příjemnému Škultétymu nic takového nedovolil: filmu bez debat kraluje. Rodenův nešťastník s maskou mizantropa, zlý, útočný, přihrbený, se svislými ramínky a pohledem upřeným do země, spěchá klátivě do své samoty ve věži, kde provází turisty světničkou Bohuslava Martinů. Jen kratičce si dovolí pár tanečních kroků či unešených dirigentských gest. Přistižen se hned zase schoulí do ulity morouse s úzce sevřenými rty, které se vzácně zmohou na křivý poloúsměv; nikdy na osvobozený smích.
Roden dostane Českého lva pro herce roku 2000. Uhraje i beze slov tolik, že vypravěčský komentář jeho hrdiny vlastně přebývá. A zbytečných prvků je tu víc. Martinů "dodal" filmovou hudbu a věž nad náměstím pro efektní obrazy, příběhu však slouží jen coby symbol Rodenovy hry na "dirigování" světa a obecněji jako nádech tématu Mozart versus Salieri: sourozenci totiž mají jen průměrný hudební dar. Nebo scéna, v níž hrdinka při svých nymfomanských výletech do Prahy provozuje sex během jízdy v pater nosteru s papalášským soudruhem. Ruší i některé menší role, naopak vyniká Simona Stašová coby zběsilá "soudkyně z lidu".
Hrdinové antické tragédie (jejíž osudná rekvizita tu ovšem hrozí moc okatě) přešli do ospalého městečka, které nemusí ležet v Čechách: jeví se mu prostě jako cvok a děvka. A Sedláčková s nimi neinscenuje moralitu, nýbrž soukromé peklo chorobné závislosti. Jak se ti dva mají v hrsti, jak se svazují, provokují, vydírají, milují a zraňují, to vyprávět umí.
Sedláčková říká, že natočila milostný horor
Bratr a sestra ve dvou hereckých alternacích a časových rovinách - za dospívání a ve zralém věku - s sebou věčně vláčejí až patologickou, eroticky zabarvenou vzájemnou posedlost, jíž se nedokážou bezbolestně zbavit. Tak se dají shrnout Oběti a vrazi, celovečerní autorský a režijní debut třiatřicetileté Andrey Sedláčkové, vstupující dnes do zdejších kin.
Váš film se vymyká modelu "hezkých českých" filmů, není v něm sebedojímací retro ani politika. Byl to záměr, nebo už cítíte a myslíte kosmopolitně jako Evropanka, jež žije střídavě v Praze a Paříži?
Při psaní scénáře jsem se hlavně snažila, aby vůbec fungoval, což se mi dlouho nedařilo. Takže jsem neměla žádné kosmopolitní nebo nadnárodní ambice. Legrační je, že některým Čechům připadal scénář intelektuální po francouzsku, Francouzům zase připomínal Formanovy filmy. Ale rozhodně jsem nechtěla "film, který pohladí" - to je mi hodně vzdáleno.
Z kolegů doma jsou vám tedy bližší režiséři elektrických kytar, jak si říkali žertem Petr Zelenka a spol., než Hřebejkova pelíškovská rodinná vlna, či snad solitéři Saša Gedeon či Alice Nellis? Cítíte vůbec potřebu se někam zařadit? A zná dnes generační film Francie?
Všichni by vám odpověděli, že se nikam zařadit nechtějí. To si dovolím tvrdit i za Petra Zelenku a Jana Hřebejka. Ale zároveň k nim a jejich filmům cítím velkou blízkost i proto, že jsme spolu studovali scenáristiku na FAMU, dobře se známe. Chápu, co a proč chtějí vyprávět. Ale kdybych už se musela zařadit, tak bych se spíš drze přilípla k Tycovým Žiletkám, ač je Tyc o něco starší. Ve Francii by asi nejtypičtější byl současný film o mladých nezaměstnaných, o jejich problémech s láskou a životem vůbec. Na vážno, nebo zvesela. Ve Francii mi připadá jednodušší lidi zařadit: režisérů je desetkrát víc, letos se tu točí 180 filmů, takže se podobnosti najdou. V Česku je nás málo a každý se snaží točit jinak; i diváků je míň a nechodili by na podobné filmy.
Nelíbí se vám zjednodušení, že Oběti a vrazi jsou filmem o incestu. Není to alespoň způsob, jak do kina přivést publikum?
Nemyslím, že by lidi nějak zvlášť přitahoval incest. Je to téma, o němž se spíš mlčí; je jaksi špinavé a odpudivé. Můj snímek vypráví o lásce, o obětech, které velké city vyžadují - o minulosti, jíž se marně snažíme uniknout. Proto jsem navrhla distribuční slogan milostný horor. Láska a vášeň, které investujeme, bývají hororovou záležitostí: když se pak takových přebujelých citů zbavíme, jsme rádi; jako bychom se probudili ze strašidelného snu.
Kdy pro vás Oběti a vrazi přestanou existovat a začnete myslet na nový projekt? Po premiéře? Po přečtení kritik? Po Českém lvu?
Po těch třech etapách se mi může stát, že přestanu na cokoli nového pomýšlet. Je to zvláštní: léta jsem dělala spoustu věcí, ale vždycky jsem věděla, že to, co opravdu chci, je natočit Oběti a vrahy. Teď je to za mnou a přede mnou nic, jen dva náměty v hlavě. A mezi hlavou a scénářem často vede dlouhá cesta.
 Ivana Chýlková |
 Karel Roden |
 O. Brousek a M. Hilmerová |
 R. Herrmannová, J. Štěpnička a S. Stašová |
