Věčně nelze žít z tradice, řekli si Angličané. Wembley, sedmdesátiletý dědeček, se topí ve stínu moderních fotbalových staveb, jako je St. Denis na předměstí Paříže nebo Arena v Amsterodamu.
Nový, dvakrát větší stadion vyroste do roku 2003 a stát bude téměř třicet miliard korun.
Legenda o "starém" Wembley se zdá věčná. Nikdo už nesmaže památné zápasy fotbalové historie: prohru Anglie 3:6 s Maďarskem v roce 1953, jediný anglický titul mistrů světa po finále s Německem (4:2 v prodloužení) v roce 1966 nebo o dva roky později finále Poháru mistrů mezi Manchesterem a Benfikou Lisabon.
Také pod dějinami českého fotbalu je Wembley podepsáno. Ač na něj nakouklo jen sedm desítek tuzemských hráčů, ač tam národní tým nikdy nezvítězil, jen jednou remizoval a v šesti zápasech vstřelil jen tři góly, zažil stadion velké "české" chvíle. Vše začalo v roce 1963, kdy Masopust, Pluskal a Popluhár nastoupili za výběr světa proti Anglii vedené Bobby Charltonem.
"Wembley je Mekkou fotbalu, až z něj mrazí. Ale kdo hrál na Maracaná, má asi větší zážitek," uznává Masopust. "Když jsem se byl na Wembley podívat poprvé, to bylo při zájezdu s Duklou, pořadatel nás tam nechtěl pustit. My dovnitř ale stejně proklouzli a Sváťa Pluskal tam jako pomstu vykopl drn." O tři roky později Ivo Viktor, v reprezentaci tehdy bažant, vychytal ve Wembley senzační remízu 0:0 s Anglií, mistrem světa. "Než jsem na ten stadion vstoupil, byl jsem pěkně rozklepaný," vzpomíná slavný gólman. "Bylo to pro mě něco posvátného." Trvalo dlouhých třicet let, než Wembley zažilo další český úspěch, stříbro z mistrovství Evropy. Národní tým se před zraky královny Alžběty statečně bil ve finále s Německem a prohrál až zlatým gólem v prodloužení.
Najdou se však lidé, jež Wembley nechává chladnými. "Nic pro mě neznamená. Je to stadion jako každý jiný," prohlásil reprezentant Karel Poborský. Nejdřív tam hrál při finále Eura, pak přátelsky s Anglií a dvakrát finále národního poháru s Manchesterem.
I přesto zůstává Wembley pojmem, fotbalovou katedrálou, na níž se bude vzpomínat.
Nový, dvakrát větší stadion vyroste do roku 2003 a stát bude téměř třicet miliard korun.
Legenda o "starém" Wembley se zdá věčná. Nikdo už nesmaže památné zápasy fotbalové historie: prohru Anglie 3:6 s Maďarskem v roce 1953, jediný anglický titul mistrů světa po finále s Německem (4:2 v prodloužení) v roce 1966 nebo o dva roky později finále Poháru mistrů mezi Manchesterem a Benfikou Lisabon.
Také pod dějinami českého fotbalu je Wembley podepsáno. Ač na něj nakouklo jen sedm desítek tuzemských hráčů, ač tam národní tým nikdy nezvítězil, jen jednou remizoval a v šesti zápasech vstřelil jen tři góly, zažil stadion velké "české" chvíle. Vše začalo v roce 1963, kdy Masopust, Pluskal a Popluhár nastoupili za výběr světa proti Anglii vedené Bobby Charltonem.
"Wembley je Mekkou fotbalu, až z něj mrazí. Ale kdo hrál na Maracaná, má asi větší zážitek," uznává Masopust. "Když jsem se byl na Wembley podívat poprvé, to bylo při zájezdu s Duklou, pořadatel nás tam nechtěl pustit. My dovnitř ale stejně proklouzli a Sváťa Pluskal tam jako pomstu vykopl drn." O tři roky později Ivo Viktor, v reprezentaci tehdy bažant, vychytal ve Wembley senzační remízu 0:0 s Anglií, mistrem světa. "Než jsem na ten stadion vstoupil, byl jsem pěkně rozklepaný," vzpomíná slavný gólman. "Bylo to pro mě něco posvátného." Trvalo dlouhých třicet let, než Wembley zažilo další český úspěch, stříbro z mistrovství Evropy. Národní tým se před zraky královny Alžběty statečně bil ve finále s Německem a prohrál až zlatým gólem v prodloužení.
Najdou se však lidé, jež Wembley nechává chladnými. "Nic pro mě neznamená. Je to stadion jako každý jiný," prohlásil reprezentant Karel Poborský. Nejdřív tam hrál při finále Eura, pak přátelsky s Anglií a dvakrát finále národního poháru s Manchesterem.
I přesto zůstává Wembley pojmem, fotbalovou katedrálou, na níž se bude vzpomínat.
