Wajdův Pan Tadeáš přibližuje složité osudy Polska

Polský režisér Andrzej Wajda, čerstvý držitel Oscara za celoživotní dílo, natočil historický velkofilm z období napoleonských válek. Jako literární předloha k filmu Pan Tadeáš mu posloužila stejnojmenná báseň Adama Mickiewitze. Jednu z hlavních rolí ztvárnil Boguslaw Linda, u nás známý jako titulní postava z úspěšného filmu Je třeba zabít Sekala.

Wajdův Pan Tadeáš vypráví epický příběh, kterému nechybí nic, co by mělo tento žánr obsahovat - zrada, láska, vášeň, velkolepé bitvy čítající tisíce vojáků, to vše na pozadí historických událostí v období, kdy Evropu sužovaly kruté napoleonské války. Děj filmu líčí naděje polského národa v pokoření ruských agresorů.

Na otázku, proč se rozhodl zfilmovat Mickiewiczovu báseň, odpověděl Wajda: "Měl jsem silnou intuici, kterou mohu jen těžko vyjádřit slovy, že Poláci chtějí vidět přesně takový film. Film v polštině, s polskými herci, založený na té nejznámější polské literatuře. Film, který by ukázal romantický svět našeho dětství. Přirozeně, takový svět existuje jen v představách, snech, a jinak tomu asi nikdy nebude. Mickiewicz minulost zidealizoval, aby byla poetičtější".

Pan Tadeáš
Polsko, Francie, 1999
Režie: Andrzej Wajda
Scénář: Adam Mickiewicz, Andrzej Wajda
Kamera: Pawel Edelman
Produkce: Michal Szczerbic
Hudba: Wojciech Kilar
Hrají: Boguslaw Linda, Daniel Olbrychski, Michal Zebrowski, Grazyna Szapolowska, Andrzej Seweryn, Marek Kondrat, Alicja Bachleda-Curuś ad.
Čas: 125 minut
Wajdovu snímku nelze upřít značnou dávku patriotismu. "Od 19. století, kdy bylo Polsko vymazáno z mapy Evropy, byla polská romantická literatura psána tak, aby udržela tuhle ztracenou zemi v srdcích lidí," vysvětlil režisér a spoluscénárista. Film vznikl ve francouzskopolské koprodukci a v Polsku zaznamenal, podobně jako ostatní Wajdovy snímky, výjimečně vysokou návštěvnost. V Polsku film shlédlo kolem sedmi milionů diváků.

Recenze Mirky Spáčilové
Wajda natočil důraznější snímky

Andrzej Wajda by zůstal mimořádným filmařem, i kdyby už nenatočil ani metr filmu a poklidně si oprašoval zaslouženého Oscara. On namísto odpočinku dál pracuje, ale třebaže jeho nejnovější dílo Pan Tadeáš vyneslo polským kinům skvělé tržby, ve Wajdově filmografii stojí více v popředí jiné, bolavější a důraznější tituly.

Z přepisu Mickiewiczovy epické básně netrčí veršované dialogy, kterých se režisér tolik bál: herci zvládají šlechtická gesta, jež jsou stejně vznosná jako hudba, i verše z jejich úst plynou vcelku přirozeně, jakoby mimochodem. Nečekaně však podobu velkofilmu zrazuje umělost, aranžovanost, zkrátka návyk takřka televizní. A v tomto televizním modelu pak rozevláté symboly působí jako klišé - alespoň na publikum, jež stojí mimo hrdou polskou sounáležitost.

Hned v úvodu Wajda postaví do kontrastu dva světy: poraženeckou náladu exulantů v přítmí salonů proti líbezné, sluncem zalité krajině, jíž se vrací domů titulní hrdina. Z hracího strojku se line melodie Ještě Polsko nezhynulo a v zahradě mezi pestrými květy se zjevuje dívka v bílém, čistá esence nevinnosti. Kdo si z filmu vybere love story, má vystaráno. Hrdinu sice vláká do svých rafinovaných tenat milostných her i zralá kráska, jinak též obratná intrikánka. Ale což by mohla vyhrát nad svou neteří, onou panenskou bytostí, jež navzdory urozenému původu raději poletuje mezi slípkami na dvoře než plesovým sálem?

Milovníkům bitevních scén, které malebná kamera Pawla Edelmana až přespříliš volně stylizuje, zřejmě víc vyhoví přímočaře rázné americké efekty. A koho pak vlastně zajímá svár dvou starých rodů? Ještě že jeho pradávné pozadí umí postava Boguslawa Lindy tak sugestivně prodat: coby záhadný drsný chlapík s jizvou, v mnišské kápi a s hlasem, jejž ovládá jako šermíř svou zbraň, je králem filmu.

Přírodní idyla a panské radovánky, tedy motivy, v nichž Wajda uměl vždy najít znepokojivé, pokrytecké, drásavé i groteskní tóny, zůstaly v Panu Tadeášovi spíše u znaku, základního pojmenování bez jemnějších nuancí. Závoje tančí a vlají v březovém háji, při apartních "snídaních v trávě" se vedou disputace o umění, hon na medvěda vrcholící sporem o poslední ránu připomene náladu zašlých časů ze Svérázu národního lovu - jenže tahle se tváří smrtelně vážně.

Nakonec se leckterý divák rád vrátí k milostné linii příběhu. V ní víc nežli v té hrdě vlastenecké najde drobné drahokamy. Scéna, při které dychtivý hrdina vybírá své rozkošnické svůdkyni z šatů mravence, je jedním z nich: má odstup, humor, šarm, styl. Vždyť víme, že Wajda to umí - i když tentokrát jen slouží ilustraci dějin.

Z filmu Pan Tadeáš.

Z filmu Pan Tadeáš.

Z filmu Pan Tadeáš.

Z filmu Pan Tadeáš.