Oslava se protáhla dlouho přes půlnoc.
A protože Semafor byl a je především scénou hudební, páteř slavnostního večera vytvořily písničky. Nad tím, zda Suchý píše písňové texty, či poezii, se zamyslel jeden ze tří "glosátorů" Zdeněk Svěrák. Konstatoval, že propagační grafik Suchý a doktor práv Šlitr navázali na odkaz Voskovce, Wericha a Ježka.
"Semafor je vyšší patro české písničky, chtěl bych tam bydlet," uvedl Svěrák. Semaforskou kvalitu ocenil i Marek Eben. Na to, že Semafor je i kusem slovenského života, poukázal slovenský herec a režisér Milan Lasica, jehož vystoupením, jak se vyjádřil, získal večírek "mezinárodní parametry".
Diváci zhlédli ukázky ze současného i minulého repertoáru, například her Mé srdce je zimmer Frei, Pré, Nižní Novgorod, Kytice či Dobře placená procházka. Na všech 1217 písniček této tvůrčí dílny se pochopitelně nedostalo. Alespoň ty nejznámější připomněli Pavlína Filipovská, Pavel Sedláček, Milan Drobný, Pavel Bobek, Miluše Voborníková, Petra Janů, Tomáš Trapl, Hana Zagorová a Michal Prokop.
Velký ohlas mělo vystoupení první dámy českého šansonu Hany Hegerové. Naďa Urbánková zazpívala své Závidím, Karel Gott měl "oči sněhem zaváté" a s Evou Pilarovou a Leonou Machálkovou se nutně "musel dotknout hvězd". Jitka Molavcová zahrála na saxofon a pak už "všechno vodnés čas" v podání Waldemara Matušky. Nechyběla ani Láska nebeská a Babeta.
Jiří Suchý v závěru ocenil všechny, kteří to s ním celou tu dobu táhli. "Těším se zase za 40 let nashledanou," řekl a v kleče poděkoval publiku, které mu potleskem ve stoje vyjádřilo svůj dík.
Galaprogram odvysílá v sobotu 6. listopadu večer na programu ČT 1 Česká televize, o den později ho uvede i stanice Praha Českého rozhlasu.
Nejpopulárnější je Láska nebeská
Český rozhlas při této příležitosti vyhlásil výsledky soutěže o nejpopulárnější písničku semaforské éry, do níž posluchači nominovali 49 titulů. Zvítězila "Láska nebeská". Na dalších místech skončily písně "Jo, to jsem ještě žil" a "Pramínek vlasů".
Posledně jmenovaný titul naopak zvítězil v anketě týdeníku Vlasta, zaměřené na texty Jiřího Suchého. Druhá skončila píseň "Jo, to jsem ještě žil" a třetí jsou "Kamarádi".
Kromě hlasu Jiřího Šlitra ze záznamu zazněly při galavečeru všechny písně živě. Jiřímu Suchému zdatně sekundovala Jitka Molavcová, která 18. května oslaví 30 let účinkování po jeho boku.
Historie Semaforu
V době premiéry legendární hudební komedie Člověk z půdy 30. října 1959 v sále Ve smečkách (dnešní Činoherní klub v Praze) sotva někdo mohl tušit, že vzniká soubor, který ovlivní zásadním způsobem dění na domácí divadelní i hudební scéně.
"Sami jsme natírali vápnem zdi, aby se tam vůbec dalo hrát, protože jsme neměli peníze na řemeslníky," vzpomíná skladatel a semaforský kapelník Ferdinand Havlík. A připomíná slova Jiřího Voskovce o tom, že progresivní divadlo má po deseti letech zaniknout. "Semafor tak vlastně přežil svou smrt," míní.
Úctyhodně působí již namátkové listování seznamem osobností, které Semaforem kromě Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra prošly: Karel Gott, Hana Hegerová, Miroslav Horníček, Miloš Kopecký, Waldemar Matuška, Eva Olmerová, Eva Pilarová, Miki Volek, Jiří Grossmann, Miloslav Šimek, Josef Dvořák... Působili v něm také režiséři Juraj Herz, Jaromil Jireš, Ján Roháč, Jiří Menzel, Jiří Srnec či výtvarník Jan Švankmajer.
"Semafor, to pro nás bylo zjevení intelektuálního odstupu od skutečnosti a velikého humoru doba před tím byla totiž smrtelně vážná," míní herec a režisér Jan Kačer. "Semaforská představení přinesla i velký důraz na osobní projev herce. Viděli jsme v nich společenský vzdor proti koženému světu. Záblesk svobody."
Poetika Semaforu předznamenala společenské uvolnění let šedesátých a inspirovala vznik dalších souborů. "Semafor zůstává jedním z mála nadnárodních fenoménů - vždyť jeho písničky zpívá i na Slovensku několik generací a pod jeho vlivem zakládal Stanislav Štepka Radošinské naivné divadlo," upozorňuje producent a filmař Fero Fenič.
Se smrtí Jiřího Šlitra na Vánoce 1969 jako by se naplnila Voskovcova slova o progresivním divadle, jež po deseti letech zaniká. Jenže Jiří Suchý se rozhodl čelit tragickému osudu i nastupující normalizaci, našel si nového komického partnera v Jitce Molavcové a Semafor přetrval dál.
V letech sedmdesátých a osmdesátých se tak proměnil v živou legendou, která přitahovala i diváky dalších generací. Kupříkladu pro režiséra Filipa Renče znamenala zdejší představení dokonce první setkání s divadlem: "Chodil jsem tam jako gymnazista, na stání za patnáct korun nebo tajně zadním vchodem, naposled někdy před revolucí," vzpomíná.
Po listopadu 1989 se rozpadl nesourodě trojhlavý semaforský soubor, v němž měli své autonomní skupiny i Josef Dvořák a Miloslav Šimek. Jenže přišly i další odstředivé síly - všeobecný divácký propad, odchod z tradičního sálu v paláci Alfa a také Suchého filmy, kterým věnoval díl své tvůrčí energie. Soubor v klasické podobě fakticky přestal existovat a současný repertoár se tak obloukem vrací do dob semaforských počátků, kdy Suchý se Šlitrem lovili mezi mladými talenty a program doplňovaly lehce spíchnuté písničkové revue.
Názory na to, co znamená Semafor dnes, se různí. "Je to něco jako národní poklad, značka typu Becherovky či Prazdroje," říká Fero Fenič. A dokumentarista Vladislav Kvasnička dodává stručně: "To už je hezká řádka let, co jsem byl v Semaforu, myslím, že je to dneska mrtvé."
František Ringo Čech se však rozhořčuje nad tím, když někdo pokládá tvorbu Suchého za starou a nezajímavou. V televizním dokumentu předpovídá budoucnost, kdy se po Suchém budou jmenovat turnaje i recitační soutěže. "A teď tam ty idioti nejdou, když žije a můžou ho vidět, můžou s ním mluvit a sáhnout si na něj," kroutí hlavou.
