Tanaka opět vsadil na svůj klasický styl tance – butó. Jde o pomalé, jemné pohyby připomínající asijská cvičení typu tai či. Chvílemi se ovšem tento plynulý pohyb změní na neurotický třas, jako by tanečník dostal epileptický záchvat. Cíl je jediný – vizuálně sdělit především myšlenku, tanec jako takový zůstává až na druhém místě.
Zpočátku divákovi jen stěží může scéna, kterou Tanaka vyladil temně a minimalisticky do černé barvy, připomínat cokoli z pohádky o Sněhurce. Černočerná scéna se ovšem skvěle snoubí se světelnými a zvukovými efekty, které u Tanaky hrají jednu z klíčových rolí. Kromě samplovaných a mixovaných hluků dodávajících jednotlivým scénám strašidelný a hrůzy plný tón, v představení zazní i Mozartův Requiem.
Na pódiu se plazí šílený tvor, cosi mezi člověkem a zvířetem, a jeví se nad v kleci zavřenou kočkou. Co má tato figura symbolizovat, nechává Tanaka na divákově představivosti a důvtipu.
Sněhurky, královnu, myslivce i trpaslíky ale návštěvník představení musí poznat, i kdyby byl slabomyslný. Sám Tanaka, oděný do róby z počátku století, se na jevišti objeví tu jako královna, tu jako někdo úplně jiný, kdo na první pohled nemá s klasickou Sněhurkou nic společného.
Ostatní postavy se na pódiu střídají a prolínají v různě dlouhých sekvencích, které ale v polovině představení trochu nudí. Stále se opakují nervní výpady střídané pomalým blouzněním. Jistě, tento druh tance je hlavně o pocitech, takže se zde spojuje herectví se samotným tancem. Nic se ale nemá přehánět a zbytečně protahovat.
Zhruba v poslední třetině nastane v Příbězích o Sněhurkách zvrat. Sedm herců - tanečníků si to na malých kolečkových židličkách a v trpasličích čepičkách přišupačí na scénu při melodii notoricky známé písničky " Hej hou, hej hou a trpaslíci jdou." Strašidelný děj se rázem promění v roztomilou a veselou pohádku.
Závěrem však opět dostane slovo vážnější poloha. Sněhurka za šíleného hřmění a hluku umírá, zmítá se bolestmi mezi ostatními účinkujícími, kteří její utrpení prožívají s ní. Pak jsou všichni pohřbeni pod obrovskou bílou plachtou, která se jako pták snese ze shora. Sněhurka ale po chvíli v bílo stříbrných šatech vystoupí ze stínu smrti a divák může vydechnout úlevou, že je všemu konec.
