Zdá se mi, že svět degeneruje...

- "Jednou za čas přijelo ochotnický divadlo, ale to mě naši zavřeli. Nesměla jsem se dívat, protože byla hláška o tom, že se tam vede divný život, že je to takový harém. Tak abych se nezkazila. Jednou jsem utekla a šla se na ně podívat do hospody, když jsem se vrátila domů, zabalila jsem si kartáček, zubní pastu a hřeben. Utíkala jsem se jich zeptat, jestli bych s nima nemohla utéct."

Divadlo hrajete celý život, jak jste se k němu dostala, přivedli vás na ten nápad rodiče?

Maminka byla všecko jinýho než hérečka. Tatínek s námi s dětmi sice dělal šaškoviny, ale jen, když zbyl čas. Většinu času trávil prací na pile. Měli jsme totiž pilu, bydleli jsme mezi rozřezanýma stromama na podhůří Krkonoš. To ten kraj, bylo tam spoustu ochotníků a nadaných vypravěčů, to mám odsud. To mě napojila řeka Úpa, říká se, že v ní není jód, a když je absence jódu v řece, tak se otevírají centra šestého smyslu intuice. Odtamtud je spoustu spisovatelů a vůbec lidí s velkou fantaziií. A můj strejček, ten mě moc naučil, ten měl hérecký talent.

 

Jaký máte vztah k náboženství?

Všecko jsem odkoukala od babičky. Ve škole nás taky náboženství učili, ale to jsem chyběla. Chodila jsem raději na rande na náchodský zámek, byl celý porostlý šeříkem. Ááále ta babička. Ona byla trochu jasnovidná, věděla spoustu věcí dopředu, přestože nechodila do školy a k psaní a čtení se dostala až později. Ona mě učila základy toho dobrýho smyslu života Třeba letěla vosa a spadla do vody. Já hned jééé - zlá vosa. Babička mě okřikla, tak jsem ji vyndala a dejchala jsem na ni. Všecičko jsem se postupně učila dělat pro ty druhý - to bylo celý moje náboženství.

 

Kdy jste se poprvé s divadlem setkala?

Jednou za čas přijelo ochotnický divadlo, ale to mě naši zavřeli. Nesměla jsem se dívat, protože byla hláška o tom, že se tam vede divný život, že je to takový harém. Tak abych se nezkazila. Jednou jsem utekla a šla se na ně podívat do hospody, když jsem se vrátila domů, zabalila jsem si kartáček, zubní pastu a hřeben. Utíkala jsem se jich zeptat, jestli bych s nima nemohla utéct. To mě bylo tak dvanáct nebo třináct let. Teď jsem ráda, že mě nevzali s sebou.

 

Jakou roli sehráli ve vašem životě muži?

Žádný vztah mě nepoznamenal. Byla jsem dvakrát vdaná a dvakrát jsem se svou vinou rozvedla. Byli to hodný lidi, docela jsme se měli rádi, ale žádná obrovská láska to nebyla. Já jsem vždycky koukala spíš vedle a tu pravou jsem nepoznala. Děti jsem mít nemohla, páč jsem měla takovou havárku, karambol s divadlem. Divadlo nás používalo po válce, vždycky na prvního máje se jezdilo na nákladním voze a recitovalo se. Jednou jsme vinou řidiče všichni takovým obloukem vylítali na dlažbu. Na to nikdy nezapomenu. V ten moment jsem nevěděla, jestli budu ještě živa. To mě bylo třiadvacet let. Dost jsem vykrvácela. Oznámili mě, že už asi nebudu moct mít děti. Chtěli být ohleduplný, tak neřekli, že je to definitvní. Nechali mě podstoupit všelijaký procedúry, ale nic nepomohlo. Kdybych měla ten rozum, co mám teď, tak bych věděla, že nic nezmůžu, že je to souzený.

 

A co muži na jevišti?

Víte, mně připadá směšný, když mužskej hraje divadlo, někdy je to ponižuje. Divadlo patří spíš nám, ženám. Ale nejraději jsem hrávala s Högrem. Často mě pak dávali dohromady s Milošem Kopeckým. Furt jsme hráli spolu. On hrál v pětadvaceti devadesátiletýho starce nebo padesátiletýho profesora a já hrála s ním třeba čtrnáctiletou Mášenku nebo desetiletýho kluka. Hrálo se nám spolu dobře. On byl strašně zamilovanej do divadla a byl strašně chudej. Pořád si od někoho půjčoval. Jednu cigaretu nebo jednu korunu a nikdy to nevrátil. Herec byl výbornej.

 

Zajímá vás politika?

Zajímá mě spíš, jak je možné, že ten svět jde tolik dolů. Já přece jen pamatuju hodně. Zdá se mi, že svět degeneruje - ve svý etice. Ty hodnoty, ten smysl života, ten se změnil. Lidi bývali kamarádský, zajímali se jeden o druhého. Nebyla tam ta studenost a šeď. A hlavně válka, ta lidi dost ztmelila. Těšila jsem se teď po revoluci, byla na chvíli dobrá nálada. Těšila se spousta lidí a vidíte, jak to dopadlo. A vůbec, na světě je moc civilizace. Myslím, že by se na určitým úseku na nějaký čas lidi měli vrátit k přírodě. Měli by se snažit dostat od sebe tolik komfortu. Musí se naučit vybojovat si trochu to, co dostanou, že můžou dýchat a dobře se vyspat. Já vím, co to je, když jsem na chalupě. To musím pořád s kýblema - nahoru, dolů, pro uhlí, nosit popel, abych se vůbec v teple vyspala. To je úplně jinej život, tady přijdu domů, ono se topí, všecko mám. Lidi jsou strašně rozmazlený, oni jsou třeba nezaměstnaný a nejdou pracovat. Já mám zahrádku, potřebovala bych pomoc. Všude dávám cedule, nabízím za to peníze, ale nikdo nechce.

 

Jak se změnilo divadlo?

Amerikanizuje se. Spoustu divadel dnes hledá myšlenku, ale myslím, že je to myšlenka trochu jiná, než jaká by byla potřeba teď zrovna. Teď, když je ta Nova taková, jaká je. . Věčně střílení, zabíjení a krev, krev, krev. Krev se hromadí, výpary jdou do vzduchu a příroda se bouří. Bojím se, co bude v létě, bojím se záplav. Poznám, že není něco v pořádku a to hlavně podle ovoce a vůbec podle zahrádky, vidím, jak příroda reaguje. Co se týče divadel, já myslím, že dnes jsou zajímavější ty menší divadla, tam se dají vidět zajímavější věci. Velká divadla mají nad sebou bič. Musí vydělávat, musí mít plno a musí se líbit.

 

Napsala jste už šest knih, jak jste se vůbec ke psaní dostala?

Já už jsem psala básně jako malá holka a posílala jsem je do časopisu do Prahy. Později jsem psala i novely, ale pak to divadlo. Byla jsem pořád ve spěchu a člověk musel být neustále ve střehu, páč byla velká konkurence. Já ale celý život něco sepisovala, hlavně jednu dobu. Ve snu ke mně začala chodit jedna paní v hnědé skuni, stávala ve dveřích ložnice, kde jsem se narodila. Aháá, svitlo mi jednou - to je ta Marie Hübnerová, co jsme se o ní učili, že byla největší zjev ze všech herců. Tak jsem začala v knihovnách zuřivě shánět materiály, až jsem se dostala do jejího intimního života a napsala jsem o ní monodrama. Pak jsem zjistila, že ona hrála všechny role jako já čili já jako ona - komický role, milovnice...Obě jsme začínali s divadlem doma v kůlně, ona pásla ovce, já jsem pásla kozy. Tak jsem si říkala pro Krista pána, to mě musel na to někdo navést, někdo zeshora. Hrála jsem tedy tu Hybnerku, jmenovalo se to Kam jste ukryla svá křídla paní Marie? Musela jsem si vymyslet monolog jejího umírání, páč jsem neměla žádný materiály. Potom mě volala nějaká zdravotní sestra a byla překvapená, jak jsem ten její konec vystihla. Řekla, že to pamatuje, že prý jí zatlačila oči. Tak jsem si ověřila, že mám pro psaní cit. Napsala jsem něco pro děti, rozmlouvala jsem v knize s Miroslavem Ivanovem o Němcové a Máchovi, pak knihy horoskopů a něco o přírodě.

 

Máte rozepsanou nějakou novou knihu?

Ano. Bude se to jmenovat pravděpodobně Nebe, peklo, ráj a bude to o herectví a o herecký dušičce, víc vám nepovím.

 

Čemu jinému byste ráda věnovala život, když zapomenete na divadlo?

Kdybych si měla vybrat jednu z těch všech věcí, tak bych si vybrala zase to divadlo, ale mám ho spojené s tím psaním, protože to je taková snaha po sebevyjádření. Je však ještě jedna věc - jsem pomalu profesionální zahradnice a to mě nikdo neučil, to mě šlo odjakživa samo.