Žena byla v srpnu 1989 odsouzena za to, že se pokusila svéráznou cestou přes dnešní Ázerbájdžán a Írán utéct na Západ. Namísto téměř dvou let ve vězení nakonec strávila jen pár měsíců. Propuštěna byla až osm dnů po pádu berlínské zdi. Jak řekla ČTK, zpočátku o této přelomové události ani nevěděla.
„Byl to úplně normální večer. Šla jsem brzo do postele a o dění toho večera jsem vůbec netušila,“ vypráví dnes třiapadesátiletá žena o 9. listopadu 1989, který prožila ve věznici v Durynsku. „Další den jsme vstaly a hned si všimly, že dozorkyně jsou nějaké jiné. Byly celé vzrušené, pořád klábosily a smály se. Tak jsme se prostě zeptaly: ‚Co je s vámi?‘ A ony na to, že zeď padla,“ líčí rodačka z Magdeburku, která si nejdřív myslela, že si dělají legraci. Rychle se ale ukázalo, že ne. V tu chvíli věděla, že se jí už brzy splní sen a dostane se na Západ.
#LiterarischeStimme mit Anne Hahn https://t.co/KBTlGPcnnM pic.twitter.com/jm2SSi0Gdr
— Buchamade Burkard (@buchamade) October 18, 2018
Německou demokratickou republiku (NDR) se Hahnová rozhodla opustit zhruba dva roky předtím, protože v ní pro sebe neviděla žádnou budoucnost. „Tak 18, v 19 letech jsem objevila punk a rychle se dostala do konfliktu se systémem,“ vysvětluje. Když jako zaměstnankyně kulturního oddělení radnice v Magdeburku zorganizovala za státní peníze pět punkových koncertů v krátkém sledu, přišla na jaře 1988 o práci i již přidělené studijní místo na Humboldtově univerzitě v Berlíně.
Jako nespolehlivá nesměla dělat ani uklízečku
„Najednou bylo všechno pryč,“ vzpomíná. Práci pak sice znovu hledala, ale marně. Kvůli negativnímu kádrovému posudku ji nechtěl nikdo vzít. „Nemohla jsem pracovat ani jako uklízečka, a tak jsem se velmi rychle začala ptát, co tu ještě dělám. Chci pryč. Je mi 21, chci na Západ,“ vypráví žena, která univerzitu nakonec vystudovala až po revoluci.
„Pak jsem přemýšlela kudy, jak a s kým se dostanu pryč,“ vzpomíná Hahnová, která se nejprve rozhodla podat žádost o vycestování za účelem uzavření manželství s občanem Spolkové republiky Německo (SRN). Když ji východoněmecké úřady zamítly, začala chystat útěk. „Měsíce jsme seděli nad mapami a přemýšleli, kudy by to bylo možné,“ říká o plánech, které spřádala s kamarádem Matthiasem.
Původně se chtěli dostat přes území dnešní Gruzie do Turecka, nakonec se jim podařilo v květnu 1989 vycestovat do Baku v Ázerbájdžánu, který byl tehdy součástí Sovětského svazu. Od východoněmeckého zájezdu se brzy odpojili a vlakem vyrazili k hranicím s Íránem. „Nikdy bych si nemyslela, že tam bude podobná hranice jako mezi NDR a SRN,“ poznamenává ke svým naivním představám, které průzkum hraniční oblasti u města Mincivan rychle rozptýlil.
I tak se s Matthiasem pokusili hranici překročit a podařilo se jim dostat přes několik překážek a ostnatých drátů. Těsně před hraniční řekou Aras je ale zadrželi pohraničníci. „V tom stresu jsem si ani nevšimla, že začaly létat světelné rakety. Když přede mnou ale najedou seděl vlčák, věděla jsem, že je konec,“ podotýká.
OBRAZEM: Originální výstava ukazuje život ve východním Berlíně v době NDR |
Přes Baku a Moskvu se už za doprovodu spolupracovníků východoněmecké tajné policie Stasi musela vrátit do Berlína, kde skončila ve vazebním zařízení Hohenschönhausen. Zde byla hodiny vyslýchaná, vyšetřovatelé se k ní ale chovali dobře. „To se pak ale od věznice k věznici měnilo, až to bylo dost neradostné,“ říká s tím, že v jednom zařízení ji podrobili psychologickému teroru.
Řekli jí totiž, že ji přijedou navštívit rodiče, kteří ale ani po mnohahodinovém čekání nedorazili. Nikdo jí přitom nevysvětlil, co se stalo. „Myslela jsem si, že měli nehodu a zemřeli,“ vzpomíná. Až po dvou dnech si vykřičela vysvětlení. Prý šlo o omyl a její rodiče na návštěvu do věznice vůbec nesměřovali.
La mouvance punk en RDA dans le roman autobiographique d'Anne Hahn, rencontre avec l'auteur https://t.co/2tssQ889G8 pic.twitter.com/QB8htuaXCV
— U Bordeaux Montaigne (@UBMontaigne) December 2, 2015
Hahnová byla odsouzena 21. srpna 1989 k trestu jednoho roku a deseti měsíců. Ve vězení ale nakonec byla jen do 17. listopadu. „Už 28. října byla vyhlášena amnestie pro politické vězně,“ připomíná. Ještě před pádem berlínské zdi 9. listopadu tak věděla, že bude brzy na svobodě. Šlo jen o to, kdy. Propuštění nakonec uspíšila její matka, která si sedla před kancelář starosty Magdeburku, s tím, že tam bude tak dlouho, dokud její dcera nebude volná. „Pak přišel telegram, že budu propuštěna,“ říká Hahnová.
Rodiče ji vyzvedli starou škodovkou a odvezli domů do Magdeburku. „Šli jsme se s Matthiasem podívat do města a všichni naši známí už byli pryč,“ vzpomíná žena, která je směrem na Západ následovala už po třech dnech. Překročení vnitroněmeckých hranic, na nichž se ještě donedávna střílelo, nakonec nebylo tak vzrušující, jak si do té doby myslela. „Bylo to spíše takové vnitřní zadostiučinění,“ dodává Hahnová, která se o rok později usadila v Berlíně, kde dodnes provozuje malé knihkupectví.
Oslavy 25. výročí pádu zdi:
