Amundsenovu loď vyzvedla skupina nadšenců v roce 2016 po 85 letech od ztroskotání. Tým okolo Jana Wanggaarda, autora projektu, k tomu využil systém lan a vzduchových polštářů. Loď v říjnu 2016 začala pomalu stoupat z hlubiny. „Vynořila se ladně a s elegancí, jak se na královnu sluší a patří,“ líčil tehdy pro iDNES.cz Wanggaard. Překvapilo ho, v jak dobrém stavu plavidlo je. Jeho vyzvednutím však práce teprve začala.
Dá se říci, že dotažením Amundsenova plavidla do domovského přístavu je příběh tohoto polárníka a dobrodruha konečně završen. Po slavných polárních lodích Gjoa a Fram bude mít i třetí jeho expediční loď své muzeum. To má v následujících letech vyrůst kolem ní a stát se součástí místního muzea Oslofjordu.
Kupte si vrak!
Vidíte ji, vidíte tu krásu? Tipněte si, kolik stálo získat ji před pár lety do majetku? Loďař Christian Jensen ji spustil na vodu v roce 1917 a o rok později už vyrazila k severnímu pólu. Tím, že to byla třetí loď, kterou Amundsen plánoval a použil pro svoje expedice, dalo by se říci, že představovala tehdejší hi-tech v oblasti stavby polárních lodí.
Kompletně z dubového dřeva, navíc s dvojím podbitím. Taková konstrukce musí něco vydržet! Maud byla konstruovaná na to, aby mohla být i několik let zamrzlá v ledu a s driftem (jak Amundsen doufal) doputovala až na severní pól.
Sledujte Rozstřelpolárník Petr Horký bude naším hostem příští týden |
Tvar lodního trupu byl poměrně kulatý, aby síly mrznoucího moře loď nedrtily, ale spíš ji posouvaly nahoru nad sebe. Na jednu stranu se taková loď, podobně jako Fram, při plavbě hodně kolébala a pro polární námořníky nebylo vždycky snadné udržet žaludek v klidu. V sevření polárního moře to pak ale znamenalo přežití.
Amundsenova loď Maud krátce po vyplutí z přístavu v americkém Seattlu na pětiletou expedici na severní pól. (10. června 1922)
Když se podíváte na archivní snímky, byl to krásný, elegantní, bíle natřený trojstěžník. Loď nakonec zůstala na severu, koupila ji Hudsons Bay Company jako zásobovací podporu a radiostanici. Amundsenovi nezbylo nic jiného. Zkrachoval a potřeboval peníze.
V roce 1926 Maud, v té době už přejmenovaná na Baymaud, zamrzla v ledu a v roce 1930 se potopila, klesla na mělčinu v Cambridge Bay. A tak zůstala až do roku 2011, kdy Jan Wanggaard spustil projekt její záchrany a návratu do Norska. Chcete vědět, kolik byla její cena? Jeden dolar.
Milionová filantropie
Když se člověk na ten velkolepý trup podívá, musí se pousmát, že to stálo jediný dolar. Dvaadvacet korun. Přitom cena je nevyčíslitelná! Ano, nevyčíslitelná dnes, když už je vrak v Norsku. Tehdy, na severu, v Cambridge bay v několikametrové hloubce kousek od břehu na ni podnikali čas od času místní lidé výpravu, aby nabrali dřevo na oheň a opékání masa. Zapomenutá královna Amundsenova konce.
Vzducholoď Italia: český trosečník musel na kře jíst odporné italské jídloSmrt Roalda Amundsena Český vědec František Běhounek se přesně před 90 lety podruhé narodil. Při cestě vzducholodí Italia ze severního pólu došlo k nehodě. Po přeživších trosečnících i zbytku výpravy obětavě pátrali Rusové více než tři měsíce. Italové jim odmítli pomoci. Zachránit se trosečníky pokusil i Roald Amundsen. Let se mu však stal osudným  Vzducholoď Italia těsně před katastrofou nad ledovým příkrovem Severního ledového oceánu |
Jan Wanggaard potřeboval sehnat firmu, která by do projektu vstoupila. První investice by nebyla problém. Jeden dolar má člověk v ruce hned. Ale pak přišlo další počítání: průzkum a příprava projektu. Vyzvednutí ze dna. Výroba pontonu, na kterém se Maud dostane kolem půlky Zeměkoule do Norska. Plány na nové muzeum. K tomu lidi, kteří to všechno správně vymyslí a provedou. A najednou je to účet za miliony.
Ti správní se nakonec našli. Tři bratři a jejich firma Tandberg Eiendom AS. Cena za kompletní realizaci byla odhadnuta na více než 43 milionů dolarů. Plus jeden. Ten první. A k tomu spousta příprav a plánování. To se psal rok 2011 a ve starodávném norském domě Munkesletta na břehu Oslofjosrdu se scházeli tři bratři s Janem a představovali si, jaké to bude, až bude navrácené dubové torzo kotvit u břehu této stavby. Až na ni bude vidět z okna. Byla to nádherná, dost bláznivá představa.
Můžete namítnout, že je to beztak podnikatelský plán, že do muzea se určitě pohrnou davy lidí z celého světa, tak jakýpak obdiv. Ale tak velkou sumu stejně budete skládat mnoho desetiletí. S nejistým výsledkem. Jako podnikatelský plán se nabízí spousta lukrativnějších akcí. „Víte, asi to bude tím, že bráchové mají rádi staré věci. Staré norské věci. A tak byli rádi, že se Maud vrátí domů,“ řekl mi jeden z návštěvníků zahradní slavnosti před kýženým domem, když jsme se spolu na ten ukotvený vrak dívali. Zázrak se uskutečnil.
Sto let ledové vody
„V jakém stavu je loď?“ ptám se jednoho z členů posádky, který byl u vyzvednutí ze dna, u plavby oceánem i teď u návratu domů. „Překvapivě ve velice dobrém. V Cambridge Bay je deset měsíců v roce led a tyto podmínky loď v podstatě konzervovaly. Všichni jsme byli nadšení, když jsme viděli jak dobře Maud vypadá. Kdybychom chtěli - a on to pochopitelně nikdo z nás nechce, ale kdybychom se zbláznili a chtěli celou tuto slavnost pro dvě stě lidí pořádat na palubě Maud, v pohodě by nás všechny unesla!“
Návrat Amundsenovy lodi Maud do domovského přístavu Vollen v Norsku. 18.8.2018
Nejprve bylo potřeba dostat do místa potopení dva veliké plováky. K nim pak složit a připevnit ocelové nosníky. Až na ně se ukládaly veliké gumové měchy, které loď zvedly z jejího málem stoletého lože. „Jak pevná je nosná konstrukce? Držela celou tu polární plavbu?“ „No máte pravdu, že Maud, která s Amundsenem proplula severovýchodní pasáž, pak při svém návratu domů projela i severozápadní úsek severní cesty. Co se týká pevnosti konstrukce, bavil jsme se s chlapama, co to počítali, a říkali mi, že i dnes kdybychom s tím kompletně najeli třeba na břeh, bude to držet naprosto pevně.“
Když jsem si prohlížel stav lodi zblízka, když jsme pak zkoumali i záběry z dronu, dal jsem mu za pravdu. Lodní trup ani její nosná konstrukce nevypadaly, že během tažení vlečnou lodí skutečně projely severozápadní pasáž, pak celý oceán až do Grónska a odtud od severu podél pobřeží až do Osla a ještě o pár kilometrů níž, sem do Vollenu. A už vůbec bych netipoval, že koukám na tuny dubového dřeva, které strávily desítky let na dně moře.
Norský sentiment
„Jé, vy máte dobré tričko!“ vykřikla spontánně Christinne Trulsrudová z místního muzea, když jsme se u fjordu potkali. Norská firma, která oblékala Amundsena, stále existuje a stále vyrábí oblečení do polárních podmínek. A Norové to pochopitelně vědí. Už tento malý detail vypovídá o jejich vztahu k vlastní zemi a k jejím dobrodružstvím. Podobný úhel pohledu se dá dostopovat v tomto úžasném příběhu už od samého začátku.
Norský polárník Roald Amundsen se loučí krátce před vyplutím lodi Maud. (1922)
„Proč myslíte, že Amundsen vsadil všechno na jednu kartu, dal celý majetek za loď, za expedici, která měla využít ledový drift k dosažení severního pólu, i když to, že tato cesta není možná, dokázal vlastně už Nansen? Podle mne to byla záležitost jeho osobní hrdosti“ odpověděl mi oceánolog, profesor Peter Wadhams z Cambridgeské univerzity, zde za newyorský Explorers Club. „Když Amundsenovi Nansen o pár let dříve půjčil svoji loď Fram, slíbil, že míří na severní pól, aby znovu zkusil vyrazit s driftem, východněji, zda to k pólu nepovede. Namísto toho ale odbočil na jih a započal svůj epochální souboj se Scottem o jižní pól,“ vysvětluje Wadhams.
„Zákonitě si tedy přes všechny dosažené úspěchy připadal Amundsen jako nečestný muž. A touto expedicí chtěl napravit svoji čest i svoji reputaci. Vlastně chtěl dodržet slovo, které dal o několik let dříve. Navíc si uvědomte, že Fridtjof Nansen byl ve své době mnohem slavnější, mnohem respektovanější, než Roald Amundsen,“ dodává profesor.
Nansen byl muž, který jako první přešel Grónsko, vydal se k severnímu pólu, navíc byl diplomat, který zachránil spoustu válečných zajatců a za to získal Nobelovu cenu míru. „Vedle něj ambiciozní a pólem doslova posedlý Amundsen, který svůj veliký úspěch na jižním pólu zahájil lží Nansenovi, velkorysému muži, co mu půjčil svoji loď. Přišel čas dostát svým slovům. Víte Nansen a Amundsen jsou muži, kteří určitě sehráli velkou roli, když samostatné Norsko hledalo svoji tvář,“ popisoval mi Wadhams Amundsenovi pohnutky.
Návrat Amundsenovy lodi Maud do domovského přístavu Vollen v Norsku. 18.8.2018
Tisíce lidí vítalo Maud doma
Můj první dojem, když jsem přijel do Vollenu, byl úžas. Úžas z toho, kolik lidí se sešlo na břehu, aby uvítalo Maud po sto letech doma. Snad dva, možná tři tisíce rodin i samotných mužů a žen stálo na břehu a hledělo, jak vlastně vlečná loď manévruje staletý vrak, kus prastarého dřeva, na kotviště před muzeem. Pragmatik a cynik by se tomu vysmál. Pokud by nebyl na místě osobně. To nadšení, radost, že Maud je doma, bylo nakažlivé.
O autoroviPetr Horký Režisér, dobrodruh, cestovatel. Natočil 30 dokumentů v přibližně 50 zemích. Natáčel tygří žraloky v JAR, vybuchující sopku Merapi na Jávě nebo v zakázaném teritoriu Malediv objevil na dně oceánu dvě potopené lodě.  |
Být na místě bylo krásné z několika důvodů. Z Prahy jsem odlétal a těšil se, že mám to privilegium, to štěstí, že jako nadšený polárník mohu zažít ještě poslední odlesk Amundsenových expedic. Mohu být u toho, když se uzavře poslední z expedic, které dokreslovaly poslední křivky na mapu světa. Ale na místě jsem ještě pochopil, jak je krásné zažít místní radost, to uvítání. Pochopil jsem, že nejde jenom o loď, že nejde o nacionalismus. Norové skutečně uvítali Maud zpátky doma.
„Pro mě to není loď. Pro mě to není ani tolik polární příběh. Víte, lidi občas překvapí, když zjistí, že jsem umělec,“ svěřil se mi Jan Wanggaard, muž, který celý tento nádherný projekt, veliký sen, uvedl do života, nadchnul pro něj řadu lidí, které spojil, až se sen proměnil ve skutečnost. „Pro mě to je umělecké dílo, socha, která je tvarovaná mořem, desítkami let a příběhem, který obsahuje.“ Stál jsem tam s ním a oba jsme se dívali na moře, na tu nádhernou loď. Nebylo co dodat.
