Ludwig „Lale“ Eisenberg si po dlouhých padesát let nechával pro sebe své trýznivé zážitky z dob 2. světové války. Až krátce před svou smrtí v roce 2006 svůj životní příběh převyprávěl spisovatelce Heather Morrisové. Ta nyní vydává knihu Tatér z Osvětimi, založenou na osudech Eisenberga.
Tábor v Osvětimi"Konzentrationslager Auschwitz" byl komplex německých nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů fungující během druhé světové války na území jihozápadního Polska. Tábor byl Německem zřízen na základě příkazu Heinricha Himmlera ze dne 27. dubna 1940. Původně byl určen pro Poláky (inteligence, odbojáři), ale v létě roku 1941 nacisté rozhodli, že právě zde dojde ke konečnému řešení židovské otázky. Podle Státního muzea Auschwitz-Birkenau v tomto táboře zahynulo 1,1 milionu lidí z nichž přibližně 90 % byli Židé prakticky ze všech evropských států. Většina obětí byla zavražděna v plynových komorách areálu Auschwitz II plynem Cyklon B, smrt ostatních byla způsobena systematickým hladověním, nucenými pracemi, absencí zdravotní péče, individuálními popravami a pseudolékařskými experimenty. Zdroj: Wikipedia |
„Hrůz z koncentračního tábora se nikdy nezbavil, celý život ho pronásledoval strach. Trvalo tři roky, než jsem si u něj vybudovala důvěru,“ popisuje Morrisová.
Trpělivost se jí vyplatila. Eisenberg, který se narodil v roce 1916 na Slovensku, jí podrobně popsal i ty nejniternější zážitky z německého vyhlazovacího tábora, uvádí BBC.
Zlom Eisenbergově životě přišel v dubnu 1942. Nacisté dorazili do jeho rodného města Krompachy. V rukách měli dokumenty, které nařizovaly jeho převoz do koncentračního tábora v Osvětimi, kam o několik měsíců dříve převezli jeho rodiče.
V té době netušil, jaké hrůzy ho v Polsku čekají. Při příjezdu do tábora mu přidělili číslo 32407. Zprvu měl na starosti, podobně jako většina ostatních vězňů, stavbu nových ubikací.
Po několika týdnech se nakazil břišním tyfem. Skončil v péči muže, který mu při příjezdu vytetoval jeho identifikační číslo na předloktí. V táboře se mu přezdívalo Pepan. Před válkou byl údajně francouzským akademikem. Eisennberg se z vážné nemoci vyléčil a začal pracovat jako Pepanův asistent. Jednoho dne však jeho ochránce zmizel - nacisté ho zřejmě zavraždili.
Boj o přežití a pomoc vězňům
Tábor tak přišel o hlavního tatéra. Pozici nakonec převzal Eisenberg. Z části i proto, že ovládal slovenštinu, němčinu, ruštinu, francouzštinu, maďarštinu a také základy polštiny. Od dozorců dostal základní vybavení. Už nemusel přebývat v barácích s ostatními vězni. Dostávalo se mu lepšího zacházení, měl samostatný pokoj i relativně kvalitní jídlo.
„Nikdy se nepovažoval za kolaboranta. Dělal jen všechno pro to, aby přežil. Říkal, že mu nedali na výběr. Vyprávěl mi, že člověk práci vždy vzal, protože to znamenalo větší šanci na přežití,“ popisuje Morrisová. I přes určitá privilegia navíc nebyl zcela v bezpečí. Strach měl například z Josefa Mengeleho, který osobně třídil nové vězně po příjezdu do tábora. Čas od času prohodil pár slov směrem k Eisenbergovi: „Jednoho dne, tatére, dostanu i tebe.“
Koukali jsme na sprchy a čekali plyn, vzpomíná přeživší z Osvětimi |
Během dvou let vytetoval statisíce identifikačních čísel. Ta se po válce stala jedním ze symbolů holokaustu. Na předloktí je měli vězni z Osvětimi a pobočných táborů Březinka a Monowice. S tetováním zde začali v roce 1941, v roce 1943 už měli identifikační číslo na ruce všichni vězni.
Osvětim, láska a útěk do Austrálie
V červenci 1942 na stole Eisenberga přistála další z mnoha složek. Číslo 34902 se mu vrylo do paměti. Patřilo dívce jménem Gita. Eisenberg se do ní během pár chvilek zamiloval. Za pomoci jednoho z dozorců z řad SS se mu podařilo Gitě, která byl uvězněna v ženské části tábora Březinka, propašovat několik milostných dopisů. Později se jim podařilo se na pár minut setkat.
Eisenberg se o Gitu snažil starat, jak jen to šlo. Tajně jí posílal část svých přídělů jídla, pokusil se ji také zajistit přesun na lepší pracovní pozici. Později pomáhal i dalším vězňům, ti mu dávali rodinné šperky a Eisenberg je pak směňoval s vesničany z okolí tábora za jídlo.
Chci žít a pomstít se. Experti dešifrovali zápisky vězně z Osvětimi |
Na sklonku roku 1944 nacisté začali tábor v Osvětimi vyklízet. Vojáci Sovětského svazu se blížili. Gita byla na seznamu vězňů, kteří měli odejít. Eisenberg netušil, kam ji Němci pošlou. Znal jen její celé jméno – Gita Fuhrmannová. Nikdy mu však neprozradila, odkud pochází. Z tábora se později dostal i Eisenberg, za pomoci šperků, které ukradl nacistům, se mu podařilo dostat až do rodné vesnice Krompachy.
V domě jeho rodiny na něj čekala sestra, které se podařilo přežít válku. Spokojený však Eisenberg nebyl. Rozhodl se, že musí vypátrat svou lásku z koncentračního tábora. Vydal se do Bratislavy, přes kterou procházela velká část lidí, kteří se po válce vraceli domů do Československa. Na tamním vlakovém nádraží čekal několik týdnů.
Nakonec mu poradili, ať zkusí štěstí na místní pobočce Červeného kříže. Do cíle však nedojel. Do cesty mu skočila drobná žena, jejíž tvář mu byla povědomá. Byla to Gita, která po svém milovaném sama dlouho pátrala.
Zapomenutá vzpoura. Romové odmítli jít v Osvětimi do plynu a oddálili smrt |
V říjnu téhož roku se vzali, příjmení si změnili na Sokolov, aby v tehdejším Československu lépe zapadli. Lale si otevřel malý, ale úspěšný obchod s textilem. Část zisků posílal do Izraele, kde sílily snahy o vybudování nezávislého státu.
Vládě v Československu se to však nelíbilo, jeho obchod byl znárodněn a Lale skončil ve vězení. Když se dostal na propustku na svobodu, s Gitou se rozhodli utéct do zahraničí. Přes Vídeň a Paříž se vydali do australského Sydney. Na cestě však potkali manželský pár z Melbourne, který je přesvědčil, aby svůj nový život začali zde.
Skrytá minulost
V Austrálii si Lale opět otevřel obchod s textilem, Gita pro něj navrhovala oblečení. V roce 1961 se jim narodil syn Gary. Po zbytek života se stalo jejich domovem Melbourne. Gita se několikrát během dovolené vrátila do Evropy, Lale už Austrálii neopustil. O jejich minulosti nevěděli úplně všechno ani ti nejbližší včetně syna Garyho.
Vše se změnilo po smrti Gity v roce 2003. Gary se dozvěděl vše a rozhodl se, že životní příběh jeho rodičů by neměl být zapomenut. Na sociálních sítích kontaktoval spisovatelku Heather Morrisovou. Záměrně pátral po takovém autorovi nebo autorce, která nemá židovské kořeny.
Život mi zachránil bůh z opasku a hudba, vzpomíná vězeň číslo 83526 |
„Kladla jsem mu otázky přímo na tělo. Bylo pro něj důležité, že k tomu tématu nemám žádné osobní vazby. Možná hledal i někoho s trochu naivním pohledem, kdo bude akceptovat celé jeho vyprávění,“ vzpomíná Morrisová.
Takřka tři roky ji několik dní v týdnu Lale do nejmenších detailů vyprávěl o životě v Osvětimi i poválečných letech. Morrisové se později podařilo vypátrat i detaily o Laleho rodičích. Podle archivní materiálů v Osvětimi zemřeli měsíc před příjezdem jejich syna. Lale zemřel v roce 2006. O osudu rodičů se nikdy nedozvěděl.
V textu jsme opravili nepřesnou formulaci „polský vyhlazovací tábor“, jehož smyslem bylo sdělit, že se tábor nacházel na území Němci okupovaného Polska.
25. ledna 2015 |
