Brněnský herec Jiří Pecha se narodil v třebíčské Borovině. Tam strávil dětství, začínal s přespolním během a později se setkal i s ochotnickým divadlem.
Jiří Pecha
|
„Chodili jsme jako kluci z Boroviny do Třebíče do školy přes vysoký železniční most přes Libušino údolí, všelijaké voloviny jsme tam dělali. Vzpomínky jsou to krásné,“ vykládá Pecha, který 12. listopadu oslavil třiasedmdesáté narozeniny a na sklonku října obdržel Cenu města Třebíče.
Když vzpomíná na Borovinu, přizná se i k dávným rošťárnám, o kterých jinak raději nemluvívá.
„Něco vám řeknu, i když bych to neměl prozrazovat. Víte, jak je ten vysoký most z Boroviny? My jako kluci jsme si vždycky nachystali drny a ty drny jsme pak z toho mostu házeli dolů na auta. Naštěstí jsme nic nezpůsobili. Teda doufám,“ přiznává Pecha.
Dnes je pod konstrukcí „Libušáku“ - železničního mostu přes Libušino údolí - přimontovaný chodník pro pěší. Ten tam ale za Pechova dětství ještě nebyl.
„My kluci jsme přes most chodili na druhou stranu, prolézali jsme tou konstrukcí. To se samozřejmě nesmělo, bylo to nebezpečné. Ani po vršku toho mostu se nesmělo chodit. Byly tam na okrajích výklenky v zábradlí, a když přijížděl vlak, tak jsme vždycky stačili doběhnout k výklenku a schovat se. Rodiče o tom samozřejmě nevěděli. No, asi něco tušili. Ale pro nás to bylo dobrodružství,“ vzpomíná Pecha na alotria z dětství.
Byly to zážitky s nádechem hazardu. Vždyť skokem ze čtyřicetimetrové výšky z „Libušáku“ dobrovolně ukončilo svůj život za poslední tři desetiletí asi třicet lidí...
K běhání mu pomohl úraz. Způsobil si ho při výcviku psa
K dětství a mládí Jiřího Pechy patřil i sport. Rád běhal. „V Borovině byl nějaký Pavelka a ten trénoval lehkou atletiku. Tak jsem s ním začal běhat. On byl kamarád s rodiči. Pak jsem dělal přespolní běhy, běh Lužánkami v Brně…“
K běhání se Pecha paradoxně dostal přes výcvik psa. To mu bylo deset let. „Cvičil jsem psa a spadla mi kladina na nohu, tak mi ji drátovali. A jak jsem začal nohu rehabilitovat, začal jsem běhat, a tím to začalo,“ vzpomíná.
Jeho otec pracoval v obuvnické továrně Bopo. Dělal tam garážmistra, šéfa dopravy.
„Tehdy byla základní škola do 5. třídy v Borovině, tam jak je internát pod rybníkem. To jsem měl po cestě, tak jsem se za otcem vždycky stavoval. Pamatuji se, že naproti garážím byla barvírna. Tatínek byl předtím ještě u Bati sportovním redaktorem. Ale co tam psal, to už si nepamatuju,“ povídá Pecha.
V továrně Bopo, svého času největším výrobci obuvi ve střední Evropě s pěti tisíci zaměstnanci, každé prázdniny brigádničil. Jako pomocník třeba vozil boty z Boroviny do Zlína, chodíval na nádraží skládat uhlí.
Jeho tatínek hrával v Borovině ochotnické divadlo. To fungovalo zpočátku v takzvané Boudě, budově starého kina v zadní části továrny.
„Pak se postavil kulturní dům nahoře v Borovině a tam se divadlo přestěhovalo. Táta byl velký divadelník, hrál všechno. Tehdy tam režíroval pan učitel Josef Gerža. Maminka v divadle pečovala o kostýmy, doma je žehlila. V Třebíči pracovala jako zdravotní sestra, ve Zlíně byla předtím instrumentářkou na operačním sále. Pak přišli s tatíkem do Boroviny,“ vysvětluje.
Dokázal vystudovat vysokou školu, aniž by měl maturitu
Tenkrát se budoucí svérázný herec Pecha poprvé ve staré Boudě setkal s divadlem.
„Tatínek nás brával s sebou na zkoušky, bylo nás tam více dětí. Třeba kluci Dokulilovi, jejichž tatínek tam dělal kulisáka. Zatímco dospělí zkoušeli na jevišti, my děti si hrály. Třeba jsme šermovaly s meči. Já tam na divadle poprvé hrál čerta. To byl příběh z Krkonošských poudaček. No ale jako kluk jsem tam jenom tak nějak pobíhal. Já ani tehdy asi nevěděl, že hraju divadlo. To jsem tenkrát neměl šajn o nějakých rolích,“ směje Pecha.
Po profesionálním divadle začal toužit až později. Ponoukl ho učitel Gerža. „Já tomu sice moc nevěřil, ale šel jsem na zkoušky na JAMU. Neměl jsem maturitu, nicméně vzali mě. S tím, že si ji později dodělám. Pak se na to zapomnělo, tak mám vysokou školu bez maturity,“ líčí Jiří Pecha.
„Tenkrát jsem pracoval v Okresním průmyslovém podniku, který měl provozovnu na třebíčské Stařečce. Převíjel jsem elektromotory, spravoval pračky, kuchyňské roboty. Byl jsem normální elektromechanik. Jestli mě ta práce bavila? Já o tom tehdy moc nepřemýšlel, jestli mě to baví. Byla to práce, do které jsem chodil. A bavilo mě hrát divadlo,“ dodává.
Studium brněnské akademie pro něj nebylo lehké. „Já tam měl furt problémy. Dělal jsem to s odřenýma ušima. Protože jsem neměl maturitu, bylo to náročné. Ale, no ... udělal jsem to. Ani nevím jak.“
Byl ve vleku Bolka Polívky. Polemizovat s ním nemělo cenu
Zásadní pro něj bylo setkání s Bolkem Polívkou na jedné ze zkoušek Divadla Husa na provázku, kam Polívka přišel.
„Bylo to velice inspirativní a je pořád. Mám ho strašně rád, je to výbornej chlap. Přidal se k nám v Divadle Husa na provázku a pak si začal dělat své věci a bral mě k sobě. Já jsem za to byl rád, protože to bylo jiné divadlo, než jsme dělali předtím. Byl jsem v jeho vleku, v takovém tahu. Nepolemizoval jsem s ním. Nemělo to ani cenu.“
V Třebíči Pecha nejraději navštěvoval zábavy na Hájku. Dnes s láskou vzpomíná, jak v mládí chodil s kamarády na pivo na hřiště v Borovině.
„Tam se zastavit, to mě vždycky potěšilo. Chodívali jsme pokecat se starými chlapy. Borovinu jsem ale moc v poslední době neviděl, jen jsme projeli a jeli zpět. Náš dům už je přestavěný, bydleli jsme v Chelčického ulici. Měli jsme výhled do údolí na fabriku.“
Když Jiří Pecha obdržel Cenu města Třebíče, dojalo ho to. „Moc mě to potěšilo. Ještě jednou děkuju. Moc mě mrzelo, že jsem nemohl přijet osobně na předání, ale nešlo to. Už jsem holt starej. Moje zdraví není nejlepší, musíme doufat,“ rozvažuje Pecha.
