Vesnice Cecová na západní Ukrajině. Typické selské domky pohlcené nekonečnými zvlněnými pláněmi. Na obzoru vystupují obrysy pobořeného městečka Zborov. Rozstřílelo ho dělostřelectvo.
Tady, na půl cesty mezi městy Lvov a Ternopol, krajinu protíná fronta. Kilometry klikatících se zákopů a drátěných překážek, spousty kulometných hnízd, stovky kráterů od granátů. Kulisa pro bitvu, která vypukne zrána 2. července 1917, je připravena.
Právě tady napíší Češi důležitou kapitolu dějin svého národa. Ponese název slavná bitva u Zborova.
Špatně vyzbrojená československá střelecká brigáda začleněná do ruské armády se tu utká s dobře vyzbrojenou přesilou rakousko-uherských vojsk. Tři a půl tisíce Čechoslováků se vrhne na pozice, které hájí pět a půl tisíce nepřátel. A dokážou něco, co se v zákopových bojích první světové války příliš často nevidí. Prolomí nepřátelské linie.
Bratři Kutlvašrové: dobrovolník a zajatec
Na straně Čechoslováků stojí i dva sourozenci. Dvaadvacetiletý podporučík Karel Kutlvašr, u Zborova velitel 4. roty, a jeho o tři roky starší bratr František, voják 2 .roty. Selští synci z Michalovic ležících u Havlíčkova Brodu.
Karel Kutlvašr (vlevo) a jeho o tři roky starší bratr František.
Karel, který před válkou pracoval v Kyjevě, je jeden z prvních dobrovolníků, kteří pár dní po vyhlášení války v létě 1914 vstoupili do armády. Tehdy si říkali Česká družina.
To František musí narukovat v rakouské uniformě. Záhy, v roce 1916, jej na východní frontě Rusové zajmou. Než vstoupí do čs. legií, musí jako zajatec pracovat na statku barona Schwannheima poblíž Oděsy. Podobný osud potkal tisíce legionářů, kteří v první světové válce nakonec bojovali proti svému císaři.
Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvDruhého července tak oba bratři stojí na zborovských pláních spolu. Ve stejné uniformě. „Snad zde uvidím slunce zapadat,“ hlesne ráno František.
Neuvidí. Padne stejně jako téměř 200 jeho kamarádů. Asi tisíc vojáků skončí v lazaretu se zraněním.
„Uvědomil jsem si po bitvě, jak byl Frantík před útokem tesklivý, upamatoval jsem se na dlouhý a bolestný jeho pohled, když mne míjel ráno 2. července na cestě k Marusje. Cítil jsem jeho stisknutí ruky,“ vzpomínal po válce Karel.
Ve čtvrt na šest ráno se na frontě rozezní ruská děla. Ta rakouská záhy odpovědí a krajinu pohltí dunivé peklo. Ruská vojska jsou připravena ke zteči. Přesněji řečeno ty nejspolehlivější úderné útvary, tvořené dobrovolníky, mezi něž patří i Čs. střelecká brigáda.
Musí. Ruská armáda, stejně jako celý stát, je v té době již v „bolševickém“ rozkladu. Pár minut po deváté Češi vyráží k přímému útoku na svém šestikilometrovém úseku fronty. A úder je to mimořádně silný. Vojáci i jejich velitelé zúročí zkušenosti, kdy dosud sloužili jako průzkumníci. Útočí způsobem do té doby na východní frontě nevídaným.
