Na jedné straně slyší: Lékaři by si měli uvědomit, že jich je a do budoucna ještě výrazněji bude tak málo, že si práci budou moci vybírat. Měli by se proto naučit diktovat si podmínky. Zaznělo to na nedávné přednášce Co čeká lékaře po promoci, kterou pořádala organizace Mladí lékaři.
A z druhé strany se dozvědí: Pokud nepůjdete do soukromé sféry, dostanete tabulkový plat a vyjednávat s vámi nikdo nebude. Vzkazují jim to nemocnice.
Jak na tento rozpor reagují medici, tedy nastupující generace lékařů? Jak si představují svou kariéru?
Redakce MF DNES se to rozhodla zjistit ve velké anketě mezi současnými studenty medicíny. Prostřednictvím dotazníku i osobního dotazování oslovila více než čtyři sta mediků z pražských lékařských fakult v průřezu všemi ročníky. Vzhledem k tomu, že i na fakultách převažují ženy, v dotazníku odpovídalo 71 procent žen a 29 procent mužů.
Nejsme polobozi ani vydřiduši
Výsledky jsou poměrně chmurné. Budoucí lékaři jsou sice pořád plní ideálů a chtějí především pomáhat lidem a zachraňovat životy, jenže o systému českého zdravotnictví nemají iluze a nemilosrdně ho kritizují. Ale nejen ten.
Lidé by si podle nich měli uvědomit, že lékaři nejsou ani polobozi, kteří vědí všechno a umějí zázraky. A ani vydřiduši, kterým jde jen o peníze, pro něž by jim v metru vyřízli ledvinu.
„Myslím, že většina veřejnosti vnímá lékaře a studenty medicíny jako otroky společnosti. Z veřejných diskusí vyplývá, že by ostatní chtěli, abychom zaplatili za studium, protože se podle nich šest let na fakultě jenom povalujeme. Dále bychom měli mít zákaz emigrovat do zahraničí, protože přece nestudujeme a nepracujeme pro sebe, ale pro společnost. A když už nám milostivá společnost dovolila vystudovat, musíme jí to vrátit,“ rozohnila se Martina V.
Průzkum mezi studentyStrukturovaný dotazník, který připravila redakce MF DNES, vyplnilo během tří dnů 426 studentů pražských lékařských fakult – požádali jsme je, aby uvedli pohlaví, ročník studia, zamýšlený medicínský obor a volitelně jméno či iniciály. Kromě dotazníku jsme mluvili individuálně s dalšími mediky v Praze. Všichni odpovídali na otázky typu: proč se rozhodli pro medicínu, čeho se ve své kariéře nejvíce obávají, na co se těší a jestli jsou spokojení s tím, jak česká veřejnost vnímá lékaře. |
S vědomím, že budou sloužit desítky hodin přesčasů navíc, aby měli alespoň průměrný plat, mnozí z respondentů na otázku, proč si vybrali medicínu, odpověděli: „To bych taky rád věděl.“
„Nemyslím si, že lékař je jen poslání, hlavně je to povolání a člověk by neměl být nucen do toho stát se z nouze workoholikem,“ shrnuje své obavy budoucí praktická lékařka Anna S. Většina mediků se bojí chyby, kvůli které pacientovi ublíží.
Bojí se soudů, které se v Česku čím dál víc rozmáhají. Velmi mnoho studentů děsí syndrom vyhoření. „Na praxích a stážích v nemocnici mě zarazilo, že mnoho mladých lékařů působí demotivovaně, proto se bojím ztráty motivace a radosti z práce,“ popisuje druhačka H. F.
Především medičky se obávají i toho, zda se jim podaří do náročné profese začlenit rodinu a osobní život. „Během školy se zdá, že je na děti brzo. Těsně po škole bych si netroufla, protože to bude období, kdy se začnou sbírat zkušenosti z reálné praxe. A pak už mladé roky vystřídají pouze rostoucí rizika plynoucí z vyššího věku matky,“ upozorňuje Olivia P., která plánuje kariéru rehabilitační lékařky.
Kdy mít děti a jak je uživit?
To, kdy budou mít děti, je pro studentky lékařských fakult podle všeho velké téma. „Všechny holky na medicíně o tom dost přemýšlejí, protože dostudují v šestadvaceti, ale pak jim další tři až šest let trvá atestace,“ vysvětluje dvaadvacetiletá Markéta Novotná s tím, že právě u její vysněné chirurgie je to problém.
Obavy, že děti nestihnou nebo je nebudou mít z čeho uživit, však zmiňují i muži. Tím spíš, pokud žijí v páru s lékařkou a ještě k tomu chtějí žít v Praze.
„Prahu jako město absolutně miluji a jsem tu šťastný. Problémem je cena bydlení, obávám se, že mě to v blízké době donutí z Prahy odejít,“ říká například budoucí pediatr Radek, který je nyní v šestém ročníku medicíny. Na otázku, zda svou kariéru vidí medici v hlavním městě, převažuje v dotazníku možnost ne.
A v čím vyšším ročníku studenti jsou, tím větší přehled o situaci v Praze mají a o to méně chtějí zůstat. Zatímco prváci či druháci doufají, že si v Praze snáz najdou práci a dostanou se k zajímavějším případům, studenti pátých a šestých ročníků spěchají pryč. Vědí, že ve fakultních nemocnicích nemusí dostat ani plný úvazek, natož dobrý plat.
Chtějí tu proto pobýt jen prvních pár let po promoci, aby načerpali zkušenosti nejlepších odborníků. Další se plánují možná někdy vrátit. Míní totiž, že v menších nemocnicích mimo Prahu se spíš naučí praxi. Aby ne, mnohdy totiž budou kvůli tomu, jak málo lékařů je v českém zdravotnictví, ve službě jediní. V metropoli chtějí trvale zůstat hlavně ti, kteří se v ní narodili.
Obor, kde jsou vidět výsledky
I na zvoleném oboru je jasně vidět, že čím více se blíží promoce a skutečný život, tím si ho studenti víc rozmýšlejí. A není to jen proto, že v prváku ještě sami nevědí, o co v jakém oboru jde. Obecně v odpovědích převažuje chirurgie, interna, kardiologie či gynekologie. Medici chtějí vidět výsledky své práce, chtějí okamžitě pocítit radost z toho, že někomu pomohli.
Výběr z odpovědí medikůMotivace ke studiu medicíny: „Chodila jsem s klukem, co studoval zubní, a chtěla mu to natřít.“ Práce v cizině: „Moc ráda bych zůstala, protože mám naši zemi ráda, ale bohužel je mi jasné, že pokud neodejdu, budu tu do konce života pracovat dvojnásobné směny.“ Jaký si představuji plat: „Odpovídající odsezeným hodinám nad knihou, probrečeným dnům a ponižujícím zážitkům při praxi.“ Priority: „Zdraví je to nejcennější, co máme. Proč lidem nevadí utrácet za blbosti, ale jakmile měli platit 30 Kč u lékaře, byl to problém?“ Budoucí plat: „Štve mě, že nemocnice hledající lékaře zpravidla nabízejí ‚odpovídající finanční ohodnocení‘ bez bližšího určení. To se dozvíte až na pracovním pohovoru. Stydí se za to snad?“ Přístup pacientů: „Zatím jsem se na praxích setkala s tím, že mají k lékařům respekt a úctu. I k nám medikům se chovali přívětivě a neměli problém s naší účastí při vyšetření. Výjimka potvrzuje pravidlo.“ Platy lékařů: „Nedávno jsem šla okolo autobazaru. Kolik stojí i ojetá auta! Nevím, kdo si je kupuje, ekonomové, manažeři? Jako lékařka si je nebudu schopná dovolit.“ Obavy: „Tisíce věcí. Růst nákladů na zdravotní péči. Nefunkčnost antibiotik. ‚Nová‘ onemocnění spojená s migrací. Ekologická neudržitelnost zdravotnictví. S tím vším jednou budou problémy.“ |
Ti, kteří však kariéře nechtějí obětovat většinu svého času, často volí i praktické lékařství, oftalmologii nebo radiologii. Říkají, že tak budou svým pánem, budou mít vlastní ordinaci a nebudou muset sloužit noční a přesčasy v nemocnicích.
„Chtěla bych dělat pediatrii s neonatologií. Kromě toho, že mám ráda práci s dětmi, líbí se mi i to, ze děti jsou takové čisté. Neřešíte u nich celoživotní následky kouření, alkoholu, dietních chyb. Samozřejmě, že i tento obor má své proti – a tím jsou především úzkostlivé a někdy i hysterické matky,“ přemýšlí studentka pátého ročníku s iniciálami A. M.
Za kolik budou pracovat?
Většina představ mladých mediků o platu se pohybuje od třiceti tisíc čistého před atestací po sedmdesát tisíc po ní. Pokud možno beze služeb a přesčasů navíc. A většina studentů se skepsí dodává, že o tom mohou zatím jen snít. Vadí jim, že by měli brát dle nich podobné peníze jako prodavačka v Lidlu nebo sekretářka.
Medici si však uvědomují, že se o jejich penězích mluví v médiích častěji než u ostatních profesí, a cítí křivdu.
„Jsme prezentováni jako boháči, co si stále stěžují. Vadí mi, že má moje matka jako specialistka se dvěma atestacemi hrubou mzdu nejvýše 50 tisíc bez služeb a výš nejde. Je to frustrující,“ říká budoucí psychiatrička Barbora K.
