Od chvíle, kdy sociální demokracie (SPD) představila jako kandidáta na kancléře Martina Schulze, vyhouply se preference strany na dlouho neviděných 30 procent. A Němci začali spekulovat, že konzervativní unie CDU/CSU současné kancléřky Angely Merkelové by po dvanácti letech u moci nemusela vyhrát volby.
V takové situaci se samozřejmě nabízí otázka, jestli by vítězná SPD na podzim navázala na současnou velkou koalici s křesťanskými demokraty, nebo by se pokusila o sestavení kabinetu se Zelenými a Levicí, která dnes s 64 křesly představuje největší opoziční uskupení v 630členném Bundestagu.
Postkomunisté se zatím na celostátní vládě nikdy nepodíleli, sedí však v kabinetech tří spolkových zemí, přičemž v Durynsku dokonce od roku 2014 drží post ministerského předsedy. Koalice SPD, Zelených a Levice od loňského podzimu funguje v Berlíně.
Schulz zastavil „Trumpův efekt“, Merkelová je unavená, míní politolog |
Myšlenkám na sestavení stejné koalice na spolkové úrovni dnes brání především postava Sahry Wagenknechtové. Žena, která spolu s Dietmarem Bartschem vede postkomunisty do voleb, nepovažuje Schulze za skutečného socialistu. „Je podezřelé, že Schulzova transformace na stoupence sociální spravedlnosti se odehrála v ten samý den, kdy byl jmenován kandidátem na kancléře,“ zkritizovala kandidáta SPD v rozhovoru pro Politico.
Bývalého šéfa europarlamentu obvinila z účasti na „neoliberální politice EU“ a ochoty kdykoliv se spojit s pravicí. „Mým úkolem není kamarádit se s vedením SPD a Zelených,“ odmítla Wagenknechtová spekulace o povolebních jednáních. „Mým úkolem je hájit levicovou politiku, a to pochopitelně znamená útočit na strany, kvůli nimž je tato země čím dál víc sociálně nespravedlivá,“ dodala.
Stalinova dcera
Sedmačtyřicetiletá politička, která za křestní jméno vděčí íránskému otci, pochází z východoněmecké Jeny a od mládí byla zapálenou komunistkou. Po pádu železné opony režim Ericha Honeckera hájila jako „nejmírumilovnější a nejlidštější politické zřízení, které kdy Němci vytvořili“ a sjednocení Německa označila za anexi. Za tyto názory si vysloužila přezdívku Stalinova dcera.
Wagenknechtová dnes tvrdí, že tyto postoje už dávno nezastává. Stále však brojí proti Severoatlantické alianci a navrhuje, aby NATO bylo nahrazeno širokým bezpečnostním systémem, do kterého by patřilo i Rusko. Zaujala i před americkými prezidentskými volbami, kdy Hillary Clintonovou označila za teroristku.
Svými názory se často řadí mezi představitele protisystémové a populistické politiky, kterým na rozlišení pravice - levice nezáleží. Politologové si všímají, že si občas notuje s krajně pravicovou AfD. Když po silvestrovských útocích v Kolíně prohlásila, že „každý, kdo zneužil naší pohostinnosti, už na ni nemá právo“, stala se terčem kritiky i ze strany spolustraníků.
Letos v lednu si dokonce od AfD vysloužila aplaus, když z předvánočního útoku v Berlíně částečně obvinila Merkelovou. „Kromě nekontrolovatelného otevření hranic máme policii, jejíž stavy byly osekány do té míry, že je neefektivní a nemá dostatek personálu ani techniky, aby dokázala čelit současným hrozbám,“ prohlásila podle Deutsche Welle šéfka poslaneckého klubu Levice.
Při interpelacích v Bundestagu Merkelovou často plísní, na což kancléřka reaguje okázalým nezájem - při jejích sžíravých projevech píše esemesky nebo se hlasitě baví s členy svého kabinetu, za což si dokonce loni v říjnu vysloužila výtku od předsedy parlamentu.
Za odporem Wagenknechtové vůči současnému vedení SPD není jen ideologie, ale i osobní antipatie. Jejím manželem je totiž Oskar Lafontaine, bývalý šéf sociální demokracie a ministr financí, který v roce 2005 po sporech s kancléřem Gerhardem Schröderem ze strany odešel a sjednocením přeběhlíků z SPD s dědici východoněmecké komunistické strany dal vzniknout dnešní Levici. Znalci strany se shodují, že ústy Wagenknechtové dnes mluví její muž.
„Dokud bude tón udávat rodina Lafontaineových, tak koalice mezi SPD a Levicí nebude možná,“ prohlásil na počátku dubna v rozhovoru pro Spiegel Schröder, který se dnes živí jako lobbista. Lafontaine mu vzápětí přes média vzkázal, že právě kvůli němu SPD ztratila své levicové kořeny a je z ní jen pouhá napodobenina sama sebe.
Dávný svár mezi dvěma stárnoucími lvy německé politiky tak stále výrazně ovlivňuje dění na levém spektru politické scény. Postkomunisté SPD vyčítají zradu ideálů, sociální demokraté je na oplátku kritizují za příliš radikální názory a tiše doufají, že po volbách v Levici převládne pragmatické křídlo kolem Dietmara Bartsche.
Pozor na předčasné námluvy
Schulz se snaží SPD sjednotit a napravit vztahy vedení s levým křídlem strany, Wagenknechtovou však zatím nepřesvědčil. „Schulz není představitelem levého křídla SPD...pochází ze stejného prostředí jako (bývalý šéf strany, pozn. red.) Sigmar Gabriel a Gerhard Schröder,“ prohlásila. V čele SPD by nejraději viděla přesvědčeného marxistu, jakým je třeba šéf britských labouristů Jeremy Corbyn nebo miláček francouzské levicové mládeže Jean-Luc Mélenchon.
SondyPodle posledního průzkumu agentury INSA by nyní CDU/CSU získala ve volbách 34 procent hlasů, SPD 30, Levice 9,5, AfD 10 a Zelení a liberální FDP po 6,5 procentech. |
SPD sice tuší, že postoj Levice může být po podzimních volbách pro její vládu rozhodující, nedávné hlasování v Sársku však ukázalo, že okázalé námluvy by jí mohly uškodit. Průzkumy CDU i SPD předpovídaly shodný výsledek, nakonec ale přesvědčivě zvítězila strana Angely Merkelové. Řadu voličů nejspíš vylekalo, že kandidátka SPD se otevřeně vyslovila pro koalici s postkomunisty, které v nejmenší spolkové zemi vedl do voleb Lafontaine.
Německo před volbami do Bundestagu čekají ještě dvoje zemské volby (v Šlesvicku-Holštýnsku a především v nejlidnatější spolkové zemi Severním Porýní-Vestfálsku) a vedení SPD se zatím snaží držet si krajní levici od těla.
„Mým cílem je především dosáhnout toho, aby se SPD po volbách stala nejsilnější politickou silou v zemi,“ naznačil nedávno Schulz svoji vizi blízké budoucnosti, v níž otěže koaličních jednání bude držet SPD.
