Osmatřicetiletá Kateřina Burešová má šestiletou dceru. Biolologickou. Její partnerka má roční dceru a sedmiletého syna. ̈Společně děti vychovávají v malé obci na Plzeňsku.
Od začátku jste měly s partnerkou jasno v tom, že chcete mít tři děti?
Od chvíle, kdy jsme se seznámily, jsme věděly, že chceme obě děti. A také jsme věděly, že obě chceme i vlastní biologické dítě. Co se týče počtu dětí, třetí jsme nevylučovaly. A vlastně nevylučujeme ani čtvrté.
Nejstarší děti od sebe dělí pouhý rok věku. Nese to s sebou nějaké komplikace?
Neplánovaly jsme tak malý rozestup. Já jsem měla porodit první, protože jsem starší, ale poprvé jsem potratila, nakonec to tedy vyšlo takhle krátce po sobě. Je pravda, že když jsme byly s dětmi doma obě, finančně to bylo poměrně náročné. Ale připravovaly jsme se na to poměrně dlouhou dobu, měly jsme našetřené peníze. Jinak by to ani nešlo. A výdaje jsme samozřejmě hodně hlídaly.
A co se týče vašeho vztahu, náročné to nebylo?
Ponorka přišla, to ano. Ale asi se tomu nedá úplně vyhnout, když jsou spolu čtyři lidi pořád a veškeré aktivity dělají společně. Po dvou letech jsme si uvědomily, že se dětem věnujeme do takové míry, že jsme zapomněly na jakékoliv jiné naše aktivity. Ani jedna z nás nechodila nikam relaxovat. Ale zvládly jsme to. A atmosféra se uklidnila nástupem do práce.
Ta otázka se nedá nepoložit... Jak jste otěhotněly? Jako registrované partnerky nemůžete dostat sperma od anonymních dárců...
V tom se duhové rodiny jedna od druhé poměrně odlišují. Přece jen „normální“ rodinu nepostihne to, že musí shánět někoho, kdo jí poskytne genetický materiál. Vím, že některé páry ho shání přes inzerát a pochvalují si to. My jsme to ale anonymně nechtěly. Měly jsme za to, že je důležitá i role tatínka, že bychom jinak děti o něco ochudily. Domluvili jsme se tedy s dvěma kamarády muži, kteří spolu žili. Nakonec ale jako tatínkové nefungují. Ale děti máme, a to je hlavní.
Co to znamená, že jako tatínkové nefungují? Vídáte se s nimi?
S jedním z nich jsme ve velmi řídkém kontaktu, naposledy jsme se viděli loni, s tím druhým se nevídáme. Třetí dítě máme s jiným kamarádem a s tím jsme takřka v denním kontaktu.
Jsou to pro děti tátové nebo strejdové?
Tatínkové. Ctíme jejich kořeny. Nechtěla bych, aby později, v osmnácti nebo dvaceti letech, přišly děti s tím, že jsme jim celý život zatajovaly, kdo je jejich tatínek. To nechci, je to jejich součást. I u adoptovaných dětí je trendem dávat si dohromady své kořeny, lidé se chtějí vyhnout traumatům. I když musím říct, že zpočátku jsem s tím trochu bojovala, nakonec jsem se na to začala dívat právě tímto pohledem.
Jak se staví k vaší formě rodiny okolí, třeba ve školce nebo ve škole?
Na začátku školního roku jsme zašly za paní učitelkou a popsaly jí, jaká je naše rodina, a poprosily jsme o to, aby to ve škole respektovali. Zároveň jsme říkaly, že pokud bude mít kdykoliv pocit, že nějakou situaci neumí řešit, nebo třeba jen nebude vědět, jak se na něco zeptat, ať se kdykoliv ozve. Zatím se nic takového nestalo a přijde mi, že děti, obě v první třídě, berou všichni v pohodě. Samozřejmě je možné, že v budoucnu se nějakým zvídavým otázkám ve škole nevyhnou. Ale musím říct, že ani na vesnici, kde žijeme, se s vyloženě negativními reakcemi nesetkáváme. Občas si o nás asi někdo něco myslí, někdo s námi třeba nemluví, ale vyloženě s otevřeným projevem homofobie jsem se v poslední době nesetkala. Naopak občas od lidí, od nichž bych to nečekala, třeba od těch starších, získáváme podporu.
Vaše rodina to přijala také takhle snadno?
Řekla bych, že pro maminku bylo těžší smířit se s mojí orientací. Je pravda, že jsem to na ni vybalila trochu neomaleně, když mi bylo nějakých devatenáct či dvacet. Hodně mě tlačila do toho, že bych si měla najít přítele, a neustále mi někoho dohazovala, až jsem jí řekla, že heterosexuální nebudu. Moc nevěděla, co s tím má dělat, jak se s tím vyrovnat.
S tím, že máte s partnerkou děti, problém nemá?
Rodiče se zpravidla vyrovnávají hůř s orientací svých dětí, protože si s tím spojí to, že nebudou mít vnoučata. Když zjistí, že by to mohlo být jinak, přístup se zlepšuje. Naráží to pak ale trochu na to, že neví, jak přiznat známým počet vnoučat. Jak se má babička pochlubit třemi vnoučaty, když všichni ví, že její dcera rodila jen jednou? S tím se vyrovnávají hůř, mají strach, co by tomu řekli lidi. Přece jen trpí předsudky. To vás jako dítě pochopitelně mrzí. Jsem ráda, že už s tím maminka nemá problém.
S dětmi jste někdy o vaší rodině otevřeně mluvily?
Jim nikdy naše rodina nepřišla divná. Znají různé rodiny, kde je maminka a tatínek, jen maminka, ale také rodiny, kde jsou dva tatínkové nebo dvě maminky. Vybavuju si ale třeba jedno období, kdy syn, když jsem jej zřídka vyzvedávala ze školky, všem spolužákům povídal, že jsem jeho druhá maminka. To jsem měla dojem, že mu třeba spolužáci nevěří, že má dvě maminky, ale on se tím chlubil. Pak k nám domů občas spolužáci přišli, nad ničím se ale nepodivovali, nepřišlo jim to už jako nic divného. I naše děti to vzaly tak, jak to je. I když je mi jasné, že občas ve školce asi poslouchaly, že rodina je trochu jiná. A zajímavé je, že když si hrají na rodinu, zásadně si hrají na maminku a na tatínka.
Narážíte na nějaké problémy spojené s tím, že vychováváte dítě s partnerkou?
V běžném životě žijeme úplně stejně jako ostatní rodiny, pak ale nastávají situace, které jsou pro nás komplikovanější. Takovým příkladem je třeba návštěva nemocnice nebo jakéhokoliv lékaře, s dítětem by měla vždy přijít biologická matka. Ta druhá vlastně nemá ani nárok na informace, pokud ji ta biologická nenahlásí v dotazníku, což předem dost dobře nejde. Když potřebujeme zařídit třeba cestovní pas, musíme jít celá rodina. A k zápisu do školy šla partnerka s mojí biologickou dcerou a odmítli dceru bez přítomnosti biologického rodiče zapsat. Takové situace se sice nedějí příliš často, ale pomohla by nám i dětem možnost osvojení dítěte nebiologickou matkou. Mé nebiologické děti po mně třeba ze zákona nemohou dědit, já za ně nemohu činit žádná právní jednání a tak dále.
Napadá mě ještě jeden možný problém. Nemáte do budoucna obavy, jestli se s vámi nezačnou o děti „přetahovat“ jejich tatínkové?
To bohužel hrozí, ale to se zkrátka nedá nikdy úplně vyloučit. Spousta lidí argumentuje tím, že my vlastně těm otcům děti krademe, že nám biologicky nepatří. Ale oni o děti zájem nejeví a oběma stranám to tak vyhovuje. Oni se rozhodli nám pomoci a my jsme ten dar vděčně přijaly. V současné době bohužel nemůžeme přijmout takovou pomoc anonymně na klinice. Takový právní předpis, který by to umožnil, by do budoucna vyloučil všechny případné spory o děti. Byli by tím chráněni i otcové dětí, dnes se může kdykoliv stát, že po nich začne někdo vymáhat alimenty.
