Když Evropu v roce 2015 naplno zasáhla migrační krize, osmadvacetiletá Helen (BBC příjmení na její žádost neuvádí) pracovala jako sociální pracovnice v jižním Walesu.
Se znepokojením pozorovala situaci na druhé straně kanálu La Manche, kde se v říjnu v uprchlickém táboře u Calais tísnilo asi šest tisíc lidí. Šestnáct z nich při snaze dostat se do Anglie zahynulo.
Helen měla pocit, že musí něco udělat. Loni na podzim požádala svou švagrovou, která v Calais pracovala jako dobrovolnice, zda se k ní může přidat a pomáhat s ní v Džungli.
„Původně jsem se domnívala, že půjde o jednu návštěvu, o jeden víkend. Myslela jsem si, že pomůžu a pak se vrátím zpět domů do normálního prostředí,“ řekla Helen BBC. Jenže hned při první návštěvě tábora si uvědomila, že se sem znovu vrátí. Ačkoli byla konsternována špatnými podmínkami panujícími v táboře, inspiroval ji duch sounáležitosti, který tu panoval.
Osudové setkání
K opakovanému návratu ji ovšem přimělo ještě něco jiného - setkání se dvěma mladými chlapci, kteří do tábora dorazili stejný den jako ona.
„Stáli tam a měli s sebou pouze oblečení, které měli na sobě. Vypadali unaveně a vyčerpaně po své cestě. Postarala jsem se o to, aby dostali stan, spacák a byli v teple. Když jsem posléze viděla jejich úsměv, byl to nepopsatelný pocit. Stejně jsem se ale neustále cítila provinile. Spala jsem v hotelu na pohodlné posteli v čistém povlečení, zatímco oni se snažili přežít noc v Džungli,“ pokračovala Helen.
Uprchlická krizeSTATISTIKY: Merkelová za migrační krizi nemůže FRONTEX: Pašeráci zneužívají naši povinnost EXPERT: Hrozí nová migrační vlna POČTY: Uprchlíků dorazilo méně, než se myslelo CALAIS: U města vyroste čtyřmetrová zeď UTRPENÍ: Uprchlíci popsali cestu do Evropy |
Když se následujícího dne opět vrátila do tábora, vyměnila si s chlapci telefonní čísla a slíbila jim pomoct s čímkoli, co budou potřebovat.
Helen byla ochotná pro obyvatele Džungle obětovat vše, trpěly tím však její rodinné vztahy. „V táboře jsem byla jednou, dvakrát do měsíce. Občas se stalo, že jsem tábor v Calais upřednostnila před rodinou i prací. A to mělo dominový efekt na můj každodenní život,“ říká Helen.
Tou dobou byla osm let vdaná a měla dvě děti, její manželství však nebylo ideální. Práce v Calais byla poslední kapkou. Pomoci lidem v nouzi tak obětovala nejen peníze a čas, ale i svůj partnerský vztah.
Nová láska
Asi po pěti měsících dobrovolničení poznala Afghánce, který v táboře žil a nezištně pomáhal jako překladatel. Kromě angličtiny uměl další tři jazyky, překládal proto doktorům a pacientům ve zdravotnickém karavanu. „Když byl chvilku klid, povídali jsme si o různých věcech. O kulturních rozdílech, ale i o islámu. Od první chvíle jsme si povídali hodiny denně,“ popsala Helen.
Britka se do uprchlíka z Afghánistánu rychle zamilovala. Problém ovšem nastal ve chvíli, kdy francouzské úřady začaly tábor likvidovat a Helenina partnera přestěhovaly do Lyonu. V blízké budoucnosti by měl být deportován do Itálie, přes kterou vstoupil do Evropské unie.
Helen nyní doufá, že se jejímu příteli podaří získat vízum a odcestovat z Itálie do Británie. Aby tam však mohl zůstat, musí si ho vzít za muže. „Jediná možnost je vzít se během tří měsíců - od chvíle, kdy se dostane do Británie. Všichni říkají, že jsem šílená, ale je to jediná legální cesta,“ dodala žena.
„Co se týče dobrovolnictví, udělám pro lidi z Džungle vše. Od nynějška jim ale budu pomáhat z domova. Bylo to emocionálně velice vyčerpávající. Nyní se potřebuji soustředit na svou rodinu, na své dvě děti a na to, jak být se svým partnerem,“ uzavřela Helen.
Improvizovaný tábor, který získal přezdívku Džungle, vyrostl u Calais v průběhu roku 2015 (více v reportáži). Migranti se každý den pokoušeli dostat na kamiony mířící Eurotunelem do Velké Británie. Tábor fungoval až donedávna, kdy ho francouzské úřady evakuovaly a zlikvidovaly. Podle odhadů mohlo být v táboře v době likvidace kolem šesti tisíc migrantů (o jeho vystěhování jsme psali zde).
Francouzi vyklízejí tábor v Calais:
