Setkání prezidentů Ruska a Turecka, které se uskutečnilo 9. srpna nedaleko Petrohradu, podle všeho nepřekročilo očekávání. Recep Tayyip Erdogan i jeho „dobrý přítel“ Vladimír Vladimírovič Putin na tiskové konferenci potvrdili, že očekávají rychlý návrat vzájemných politických i ekonomických vztahů na úroveň před krizí, spuštěnou sestřelením ruského bombardéru v listopadu 2015.
Začínáme s čistým stolem, prohlásil Erdogan po schůzce s Putinem |
Můžeme tedy předpokládat, že se na turecké pláže vrátí ruští turisté a do ruských obchodů zase turecká rajčata a další potraviny. Turečtí developeři mohou doufat v obnovení svých projektů v Moskvě a dalších místech, včetně Krymu.
Na pořad dne se také vrací plán výstavby infrastruktury pro dopravu ruského plynu do jižní Evropy. Oživeny mohou být i další plány, dočasně uložené k ledu, jako například projekt výstavby ruské jaderné elektrárny v Turecku.
Takový vývoj odpovídá zájmům obou zemí a, i když v relaci k předchozím měsícům jde o významné zlepšení vzájemných vztahů, určitě se nejedná o nic mimořádného. Mezinárodní společenství proto zajímá spíše to, zda se oteplování mezi Moskvou a Ankarou dostane dál, než na předkrizovou úroveň. Zda může dojít ke krokům, které by změnily rozestavení figur na geopolitické šachovnici.
Připomeňme si, že Rusko a Turecko mají celou řadu společných rysů. Obě země jsou dědicové velmocí, které v minulých staletích zásadním způsobem ovlivňovaly vývoj velké části Evropy. Obě impéria prošla zásadní krizí, když se ukázalo, že jejich vládnoucí režimy nedokážou odpovídat na výzvy modernizace a zaostala do takové míry, že se jejich říše rozpadly.
Vladimír Votápek Analytik Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Obě země jsou v současnosti řízeny autoritativními vládci, kteří hledí s nedůvěrou na západní modely demokracie a požadují větší respekt k tomu, co nazývají „místní specifika“. Dominantní pozice Putina i Erdogana v rámci domácí politiky je také příčinou, proč se mohou vzájemné vztahy tak dramaticky proměňovat – po období rozvoje vztahů přichází zbytečná krize, která může být opět vystřídána obdobím oteplení. Nicméně – ani velký vliv obou národních vůdců nemůže překrýt skutečnost, že strategické zájmy obou zemí jsou poněkud rozdílné.
Turecko, přes všechno napětí ve vztazích s EU a uražené výroky na adresu USA je silně vázáno na vyspělý svět. Od vstupu do WTO a uzavření celní unie s EU se Turecku daří zvyšovat podíl exportu vysokých technologií, včetně strojírenství a automobilového průmyslu. Výroba strojírenských produktů se za posledních deset zdvojnásobila a - co je ještě důležitější – jejich export za posledních patnáct let vzrostl sedmkrát. Přičemž Turecko je schopno vyvážet i na nejnáročnější trhy (Německo, USA, Velká Británie apod.).
Naproti tomu Rusko stále nepřekročilo stíny sovětské ekonomiky. I když se může pochlubit některými vyspělými sektory (jaderné technologie, zbraňové systémy, kosmický průmysl), jeho hospodářství je stále závislé především na exportu energií a surovin. Proto se pokles cen ropy a zemního plynu tak negativně podepsal na ruské ekonomice, jejíž HDP od poloviny roku 2014 stále klesá.
Kde se zájmy střetávají
Turecko je samozřejmě zainteresované na dovozu levných energií z Ruska a s potěšením na jeho trh bude vyvážet co nejvíce své produkce. Ale Rusko není a v dohledné době ani nebude trhem, který by rozhodoval o úspěšnosti turecké ekonomiky. Turecko je také regionální vojenskou velmocí a upřímně řečeno není jasné, jak by se mohlo v takové roli udržet, pokud by přerušilo strategické vztahy mezi Ankarou a Washingtonem, formalizované mj. členstvím Turecka v NATO.
Zájmy Ruska a Turecka se příliš neshodují ani na mezinárodní scéně. Rusko si velmi žárlivě střeží dominantní pozici v rámci zemí bývalého Sovětského svazu, které považuje za své „blízké zahraničí“. Proto velmi nerado vidí aktivity Turecka na Kavkaze a v zemích Střední Asie, kde se Ankara snaží rozvíjet zvláštní vztahy, ať už založené na vazbách turkických národů, nebo tradiční osmanské politice jako ochránce sunnitských muslimů.
Zájmy Ankary a Moskvy se také střetly v Sýrii a Iráku. Zatímco ruská strana, spolu s Teheránem, podporuje Asadův režim, Turecko sleduje politiku opačnou. Spolu s USA, Saúdskou Arábií a některými evropskými zeměmi je významnou složkou tábora, který vsadil na odstranění syrského prezidenta.
Na druhou stranu Turci velmi nedůvěřivě sledují podporu, kterou poskytuje USA kurdským oddílům a může být, že důležitější než pád Bašára Asada pro ně bude oslabení Kurdů a posílení turkických kmenů, žijících v Sýrii.
Další položkou ve výměnném blízkovýchodním obchodu může být také stabilizace Iráku, vytvářející prostor pro posílení tureckého exportu do této rozvrácené země. To jsou důvody, proč by se kolem Sýrie mohla rozvinout nejzajímavější zápletka rusko - tureckého summitu.
Vladimír Putin se ještě před jednáním s Recepem Erdoganem sešel v Baku s íránským prezidentem Rúháním, nepochybně právě proto, aby se domluvili na možnostech předložit Ankaře nějakou zajímavou nabídku. Zatím není jasné, jak by taková dohoda ohledně syrského konfliktu mohla vypadat, nicméně pokud by dědicové Persie, Osmanské říše a carského Ruska spojili své síly, zásadně by tím změnili geopolitickou situaci na Blízkém východě.
Putin se setkal s Erdoganem:
