Je kolem půl osmé večer a tmavovlasá žena, která postává na kraji Kasárního náměstí, vypadá, jako by vyšla venčit psa. Má na sobě tričko a tříčtvrteční kalhoty, a kdyby chvíli předtím neprojelo několikrát za sebou po sousední Smetanově ulici nápadně pomalu auto s německou espézetkou, ani bychom si jí nevšimli. Auto zastavuje, žena k němu přichází, otevírá dveře u spolujezdce a pár sekund hovoří s řidičem. Nastoupí, zabouchne za sebou a auto odjíždí. Kšeft je domluven.
Takhle nenápadně se dnes realizuje sexuální obchod v ulicích Chebu. Evropská ulice, kde se kdysi houfovaly prostitutky, zeje prázdnotou. Jak říká starosta Petr Navrátil, pouliční prostituce už tady není problém. Nabídka se přesunula hlavně do klubů.
„Pořád tu máme dvě stanoviště, kde postávají prostitutky. Jsou ale mimo město,“ popisuje situaci Navrátil. Je to na výpadovce na Svatý Kříž a na Pražské ulici za viaduktem.
V pátek večer tam ale nikoho nepotkáme. Možná i proto, že teplota klesla ke dvanácti stupňům Celsia a vyrážet do ulic za nejistým výdělkem se nevyplácí. Výjimkou jsou dvě Romky, které šly zkusit štěstí i přes nepřízeň počasí. Potkáváme je opakovaně, sehnat kšeft se jim asi nepodařilo.
Starosta: Problém není prostituce, ale drogy
„Prostituce u nás dnes není problém. Víc nás trápí drogy a také počet heren,“ vysvětluje starosta. Herny se město snaží vytlačit za své hranice, na Svatý Kříž. Od devadesátých let se Cheb hodně změnil. Místní ještě vzpomínají na dobu, kdy ženy cestou do práce zastavovali němečtí řidiči v domnění, že jde o prostitutky.
Starosta Chebu Petr Navrátil
Dnes přímo v Chebu fungují tři kluby, dva z nich patří ruským majitelům, jeden vlastní Čech. Růžová světla a otevřené dveře v klubu na rohu Havlíčkovy ulice napovídají, že sehnat zákazníky je čím dál těžší. Český majitel jednoho z těchto zařízení dokonce oslovil město, zda by mu finančně nepomohlo. Ubytovací služby, jak samy sebe takové podniky decentně nazývají, už prý netáhnou.
Od devadesátých let fungovalo přímo v Chebu nejméně třináct nočních klubů. „Byla to divoká doba. Po revoluci se všichni klepali, že se bude vracet majetek Němcům a že o všechno přijdou. Investoři, kteří přišli, investovali jen do prostituce nebo do tržnic,“ popisuje Navrátil.
Bordel za evropské peníze
Vyrážíme za hranice Chebu, do Tůní u Pomezí nad Ohří. Z hlavní silnice odbočuje k vodní nádrži Skalka nenápadná cesta, která končí u penzionu s názvem Retro. Ve skutečnosti se jeho název dozvídáme jen z cedule oznamující, že oprava penzionu byla „spolufinancována z Programu rozvoje venkova“, konkrétně z položky Venkovský cestovní ruch (více čtěte zde).
Na žlutém domě, který se snaží budit dojem venkovské usedlosti, svítí do tmy červené srdce a tři růžová neonová X. Nad nimi poněkud symbolicky kraluje zelené Y. Teprve pohled za dne ukáže, že to má být obrázek koktejlu s porouchanou částí osvětlení.
Vchod snímá kamera a dveře jsou zamčené. Po zazvonění nám otevírá krátkovlasá žena s ruským přízvukem. Má na sobě seprané džíny a vypadá spíš punkově než tak, jak by si člověk představoval bordelmamá.
„Dámy ne. Omlouvám se,“ odepře mi vstup. Tuhle formulku zopakuje ještě dvakrát jako odpověď na otázku proč ne a jestli si můžeme dát aspoň drink. Že je podnik podle dotačního titulu určen k rekreaci a k poskytování nadstandardních ubytovacích služeb, ji jaksi nezajímá.
Dlouhé čekání na zákazníka. Kšefty se nehrnou
Další zastávku si dáme v „penzionu“ Life. Rozlehlý a z velké části zchátralý objekt schovaný v lese v Klášterní ulici si ani nehraje na to, že by poskytoval ubytovací služby. Jedno křídlo je opravené a v něm sídlí podnik, který nás zajímá.
Rusovi, který nám přijde otevřít, se nelíbíme. Jediný pohled na skupinku tvořenou dvěma muži a jednou ženou mu napoví, že tohle nejsou typičtí zákazníci. Přesto nás pouští dál. Později nás napadá, že právě tohle ze všeho nejlíp ukazuje, že kšefty nejdou.
Interiér si na okázalost jen hraje. Přítmí, růžové osvětlení, zrcadla, ruskojazyčná popmusic nejhoršího ražení, doprovázená klipy na obrazovce a pódium s tyčí a bílé kroucené sloupy ve stylu podnikatelského baroka dávají tušit, že tento prostor je připraven na větší množství zákazníků i sexuálních pracovnic. Těch druhých je tu pět, zatímco zákazníci tu do našeho příchodu byli jen tři.
Dvě stovky ženNa Chebsku působí neziskovky La Strada, Centrum Jana a Kotec. Poslední dvě loni v tomto regionu pomáhaly 37 ženám nabízejícím sex na ulici a 161 pracovnicím v klubech. Podle Hany Procházkové z Kotce je tato neziskovka v kontaktu s 90 procenty žen v klubech a zhruba 40 procenty těch, které pracují na ulici. Kromě poradenství a základních pomůcek pro ochranu zdraví poskytují neziskovky také výměny jehel těm ženám ze sexbyznysu, které jsou závislé na drogách. |
„Do you want company?“ zeptá se kolegy dlouhovlasá blondýnka v krátké sukni a na podpatcích tak vysokých, že to vypadá, že se při každém kroku zhroutí. Zdáme se jí podezřelí, ale po dvou koktejlech se s námi dá vcelku ochotně do hovoru. Jmenuje se Lena a tvrdí, že je jí 24 let. Je Ruska a do Česka přišla z ukrajinského Doněcku, v Chebu je asi měsíc. Češtinu neovládá a ani to nepotřebuje. Se zákazníky se domluví anglicky, jsou to většinou Němci.
Další dvě dívky jsou Ukrajinky, a jak se zdá, mají nad Lenou navrch. Jejich věk odhadujeme mezi 30 a 35 lety. Daria mluví slušně anglicky, Soňa se domluví německy. Jestli sem chodí i ruští zákazníci? „No, no! Only German,“ odpovídá Daria na náš dotaz. V Chebu je prý teprve deset dní, ale údajně hodně spokojená. Předtím pracovala mimo jiné v Libanonu a na výletních lodích. Přemýšlím, co z toho je pravda a co jen naučená historka pro zákazníky.
S postupem večera a přibývajícím alkoholem v krvi jsou cizinky o něco sdílnější. „Čeká na mě zákazník, ale já ho nechci,“ svěřuje se blondýnka a pohledem ukazuje na mladého muže ve vedlejším boxu. Chodí prý za ní pravidelně. Tentokrát ho přijde zabavit její kolegyně, ale neúspěšně. Zákazník si čeká na tu „svou“. Lena zatím usrkává ze svého „special“ drinku a postupně ztrácí smysl pro realitu. Přemýšlíme, jakou „special“ příměs jí do něj barman namíchal a čím za to Lena musí platit.
Z klubu Life odcházíme asi po dvou hodinách. Tou dobou už dva další zákazníci zmizeli v místnosti za zrcadly, třetí stále čeká na nyní už docela dost zdrogovanou Lenu. Za hodinku na pokoji se v tomhle penzionu platí 50 eur, podnik ale vydělává i na předražených nápojích. Dívky, které tu pracují, z Česka nic jiného neviděly. „Přijela jsem rovnou sem, jen se zastávkou v Praze,“ tvrdila nám Daria. V Chebu, jehož centrum je od klubu necelé dva kilometry, prý dívky nikdy nebyly. Je to proto, že je město nezajímá, nebo proto, že „penzion“ nesmějí opustit? To se od nich nedozvíme.
