Stalo se vám někdy, že jste odmítl hereckou nabídku nebo naopak jste neodmítl a litoval?
Naštěstí ne. Snažím se možná trochu alibisticky na všem najít něco, co mi je ku prospěchu a co mě může nějak posunout dál. Ono se to hezky říká a hůř dělá, ale každý průšvih je vlastně fajn, protože se z něj člověk může poučit. Co se herectví týká, je to velmi nevyzpytatelné. Na začátku si myslíte, že to bude bomba a často to skončí průšvihem, nebo naopak. Jde asi o nějaké vesmírné konstelace nebo co.
Do čeho byste třeba v herectví nikdy nešel? Vyholení, odhalení...
Vy mi tedy dáváte, ale pokud jsme u toho vyholení, a budeme se držet horní poloviny těla, nejlíp v oblasti hlavy, byl jsem kvůli roli už dvakrát obarven a před pár lety ostříhán na roli židovského chlapce z koncentráku. Změny vizáže mě dost baví.
Vy máte vystudované alternativní herectví. Věnujete se mu nebo z něj čerpáte?
Myslím, že dělám oboje. Ale je pravda, že z něj spíše čerpám. Ovšem dneska se rozdíl mezi klasikou nebo činohrou chcete-li a alternou dost stírá. Platí jen dobrý nebo špatný. Ale to je vlastně taky nepřesné, protože neexistují žádná měřítka kvality. Každý má to měřítko nastavené podle sebe a to je správně.
Máte nějaký herecký vzor, podle kterého jste se vydal touto cestou?
Mým dětským vzorem byl Dan Nekonečný a jeho Šum Svistu. Taky Michael Jackson a Dáda Patrasová. Ale u toho Dana Nekonečného se to všechno nějak pěkně sešlo. Dan byl nejvíc. Když jsem byl malý, byl jsem rozhodně větší exhibicionista, než jsem teď. Měli jsme videokazety z mého dětství, z rodinných dovolených a podobně a často bych toho prťavýho Honzíčka zabil. Nevím, kam se to podělo. Mám pocit, že čím jsem starší, tím víc jsem introvertní. Ale zřejmě právě prostřednictvím herectví ze mě ty poslední exhibicionistické zbytky tryskají.
V divadle Studio DVA jste získal roli prince v pohádce Šíleně smutná princezna. Nebojíte se, že laťka, kterou ve filmu nastavil Václav Neckář, je velmi vysoká?
Tak právě teď jsem se začal bát. Děkuju! (smích) Je to zvláštní, ale já se fakt moc těším. Je to totiž pro mě naprosto nová situace. Ještě nikdy jsem neměl možnost hrát svůj idol. A tím nemyslím jen pana Neckáře, ale vůbec celou pohádku. Vždycky jsem chtěl být jakákoli postava ze Šílenky. Chtěl jsem tam žít, být. Přijdu si jak malé dítě, které si bude hrát na svou nejoblíbenější pohádku. Tak snad nám ta radost nezmizí. Vždyť hraní je od slova „hrát si“. Tak uvidíme, jak vše dopadne, premiéra je 25. listopadu a je jen limitovaný počet představení.
Jan Cina
Chtěl byste se setkat s panem Neckářem?
Kdo by nechtěl?! Ale kdyby se to povedlo, byl bych asi hodně nervózní. Občas to mám tak, že z přemíry slušnosti a nervozity udělám něco nepatřičného, nebo něco řeknu a tvářím se u toho ještě děsně sebejistě. A samozřejmě pak si o mě všichni myslí, že jsem arogantní neomalenec. Ale já jsem jenom hrozně mimo. Jeho písničky znám, on byl a je stále jedinečný. Ta jeho roštácká energie. A The Golden Kids bylo taky něco neuvěřitelného. Návrat pana Neckáře nejen s hitem Půlnoční, ale s celou deskou je dojemně krásný.
Co za hudbu posloucháte?
Myslím, že se mi obzory dost rozšiřují. Nejsem nějak hudebně vyhraněný. Užil bych si dechovkovou zábavu stejně jako metalový koncert. Ale je pravda, že zrovna tyhle dvě možnosti úplně nevyhledávám. Nejvíc poslouchám asi rádio. Konkrétně Český Rozhlas Vltava. Kamarádka se mi kvůli tomu dost směje. Že jsem bába. Jenže kombinace klasiky, ale i spousty jiných hudebních žánrů a mluveného slova je pro mě uklidňující a zároveň nabíjející.
Máte kapelu Olats Otesoc, kde je i Marie Doležalová a ještě další tři holky. Jak jste se dali vůbec dohromady?
Bylo to na konzervatoři na popud dnes pedagožky, zdatné improvizátorky a zdravotní klaunky Jany Machalíkové. Maruška, já, Alenka Hendrychová a Milada Vaňkátová jsme byli spolužáci. Pak se přidala ještě Miládčina sestra a později moje kamarádka Kateřina Soukupová. Přišlo nám nejzábavnější dělat, že máme kapelu. Ten stav. Písničky byly vlastně trochu vedlejší. No a v říjnu uplynulo deset let od prvního koncertu.
Jan Cina a Berenika Kohoutová si zahrají hlavní role v divadelním představení Šíleně smutná princezna.
Máte ještě nějaká vystoupení, nebo kapela už skončila?
To je otázka, na kterou se mě teď ptá spousta lidí. Oslava deseti let byla velkolepá, samotný koncert v pražské La Fabrice trval čtyři a půl hodiny a myslím, že někteří diváci to s námi vydrželi dokonce celé. Tím jsme se však tak trochu vyčerpali. Každý máme spoustu projektů okolo a vlastně jsme tou oslavou asi uzavřeli jednu etapu a teď přemýšlíme jak nastartovat tu další, novou. Ale rozhodně nekončíme. Na jaře nás čeká několik koncertů.
Když hrajete ve více divadelních hrách, není někdy těžké přepnout z role do role? Měl jste někdy okno nebo se vám vybavil text jiné role?
To ani ne. A nehraju každý den jako někteří kolegové, takže to myslím opravdu nehrozí. Teď se mi spíš celkem často zdají herecké noční můry. Naposledy jsem ve snu hrál Veselé paničky windsorské na brněnském Špilberku a nestihl jsem z hotelu pod Špilasem doběhnout na svůj první výstup. A jelikož mám do dalšího výstupu hodinu a půl pauzu, zřejmě jsem se do hotelu vrátil a nestihl jsem ani ten druhý výstup. Běžíte, ale neuvěřitelně pomalu, chcete vykřiknout, už jsem tady, ale nikdo vás neslyší. Všichni se nade mnou pohoršovali a já jsem se z toho snu nemohl zaboha probudit. Hrůza.
Je rozdíl mezi divadelním a filmovým hraním?
Vždycky jsem myslel, že je to propastný rozdíl. Je pravda, že na kameře se musí člověk trochu krotit a kamera potřebuje trochu více pravdy, když to řeknu na hulváta. Ale čím dál tím víc zjišťuji, že příprava a samotná herecká práce na roli je všude stejná a vyplatí se. A zároveň nikdy nekončí. S každým novým zkoušením, novým představením, natáčením nebo i natáčecím dnem člověk musí znovu a znovu makat.
Petr Vančura a Jan Cina
Máte třeba nějaký další cíl, co byste chtěl dělat? Herci se v poslední době často objevují i za kamerou, přesněji v roli režisérů či scénáristů.
To si u sebe nedokážu moc představit. Ale nikdy neříkej nikdy. Párkrát mě napadlo, že bych možná mohl pomoct někomu s produkcí. Nejen u filmu. V čemkoli. Myslím, že když se neperu za sebe, celkem mi to jde a baví mě to.
Hodně se v poslední době objevujete v divadle po boku svého partnera Petra Vančury. Nevzniká trošku ponorka?
Myslím, že ani ne. Trošku nám to drhlo při zkoušení Romea a Julie na Hradě, ale představení jsme si už užívali. Všude jinde to je naopak příjemné. Pracujete, a jste tak trochu doma.
Loni jste zmiňoval plány na registrované partnerství ve Stromovce. Uskuteční se letos?
Myslím, že ne. Šlechtovka ve Stromovce se teprve začne opravovat, tak to se nedá nic moc dělat. Ne, vážně, nějak se do toho nehrneme. Máme pocit, že si teď nepotřebujeme něco ztvrzovat. Takhle nám to vyhovuje.
Nemáte třeba strach?
Strachy a obavy si vytváříme sami. Když se někdo bude bát a bude to čekat, tím spíš ho to může potkat. Když si to nastavíte tak, že je to positivní posun a berete to taky trochu jako zábavu a ne tak vážně. Myslím, že u nás nic takového nehrozí.
Máte po devíti letech nějaký recept na dlouholeté partnerství?
Nevím. Vážně. A pokud nějaký máme, tak je náš a náš zůstane. Každý vztah je jiný a univerzální recept neexistuje. Kromě klasické poučky, že je důležité komunikovat, bavit se o věcech, je podle mě celkem důležitý humor. Prohádáme se většinou až do záchvatu smíchu. A to mě baví.
