Muže, kterého odsoudili za údajnou velezradu a jenž zemřel po krutém zacházení ve věznici, vyznamenal in memoriam ministr kultury Daniel Herman Cenou Příběhů bezpráví.
Cecha vyrůstal v Žatčanech u Brna, do Nezdenic se přestěhoval až po svatbě v roce 1928. „Jeho velkým snem vždy bylo mít vlastní statek, v Nezdenicích nakoupil pozemky a stavení a začal tu hospodařit,“ řekla školákům Cechova dcera Ludmila Ševčíková.
Statkář František Cecha s rodinou
Její otec začínal s velkými dluhy a na svém hospodářství musel tvrdě pracovat. Až v polovině 30. let začal konečně prosperovat a dával práci i rodinám z okolí.
Druhou světovou válku prožil téměř bez úhony až do jejího konce, kdy Cechův statek zcela vyplenila osvoboditelská armáda.
Odsoudili ho na 10 let za něco, co udělat chtěl. Ale neudělal
Jen co se rodina stihla z následků vzpamatovat, přišla další rána. V roce 1951 totiž Cechu zatkla policie. Paradoxně za něco, co neudělal. Chtěl totiž ukrýt mladého kněze Janču, pronásledovaného komunistickým režimem. Když jej měl ale vyzvednout na domluveném místě v Bánově, Janča tam nebyl.
Po příjezdu domů Cechu čekal kolotoč výslechů a následně byl převezen do vazební věznice v Uherském Hradišti. V roce 1952 mu soud uložil deset let vězení za velezradu. Začátek trestu si odpykal v ostravské věznici.
„Tam to bylo ještě dobré, byla tam dokonce místnost, kde mohl přijímat návštěvy a nebyl pod dohledem,“ zmínila dcera Ludmila.
Jenže poté jej přeložili do Valdic, kde pracoval jako topič. Vězni tam museli těžce dřít v nesnesitelných podmínkách. Ve čtyřiašedesáti letech upadl na chodbě a nejevil známky život. Zemřel na infarkt.
„Odsouzení odnesla celá Cechova rodina. Zabavili jim veškerý majetek i zemědělské stroje. Jejich členy stěhovali z domu do domu,“ popsal Oskar Vogl, jeden ze studentů, kteří Cechův příběh zaznamenali. Potomci Františka Cechy žádali o navrácení majetku v roce 1993. Zpět dostali pouze pozemky, dům zůstal současným majitelům.
