V posledních letech jsem opakovaně zaznamenal odborné texty upozorňující na sebevědomější kurz německé zahraniční politiky. Jasnými slovy v tomto směru hovořilo především donucení Řecka k přijetí tvrdé dohody s eurozónou bez ohledu na názor jeho občanů vyjádřený v předchozím referendum. A pak jsou zde ony evropské kvóty na uprchlíky. Jak vidno, Německo má sílu vnutit Evropě svou vůli. Hodnotově při tom ale mnohdy tápe.
V roce 2010 tak kancléřka Angela Merkelová řekla, že multikulturalismus v Německu „naprosto selhal“, jen proto, aby o pět let později vyslala do světa signál, že Německo přijme všechny syrské uprchlíky. Netrvalo ale dlouho a německý ministr vnitra Thomas de Maiziere navrhl v případě zemí, které nebudou přijímat dostatek běženců, omezit vyplácení peněz z fondů EU.
Do toho se ještě připletl německý návrh, aby si EU stanovila na uprchlíky pevné kvóty a po jejich naplnění již další běžence odmítala. Německo tak v rychlém sledu zmateně podupalo jak stávající právní základ pro čerpání evropských dotací, tak vlastní azylové zákony a humanismus i zažitý modus operandi EU. Normy nahradil nátlak.
Úskalí německé volby
Tragická minulost a výchova poválečných generací německým elitám brání vzít určité názory a myšlenky vůbec v potaz. Když proto kancléřka Merkelová otevřela dveře všem uprchlíkům, nešlo o krátkozrakost, ale o úpěnlivou snahu nesejít z poválečné cesty.
Jan KužvartAnalytik, zabývá se bezpečnostní a politickou problematikou Blízkého východu a severní Afriky. Zaměřuje se i na e-diplomacii a drony (bezpilotní prostředky).  Spolupracuje s řadou médií včetně iDNES.cz. Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy, návazně bezpečnostní studia a také arabistiku a historii. |
Dnes existují dva směry, jakými se může Německo při konfrontaci s uprchlickou krizí ubírat. Buď se v něm probudí minulost, nebo zdravé sebevědomí a selský rozum. Německo se ale zatím bojí střetnutí se svou volbou, neboť se obává, že minulost pro něj na takové rozhodnutí ještě není dost daleko.
Země se však mezitím svojí silovou politikou navenek a rostoucí nevraživostí vůči imigrantům a islámu uvnitř paradoxně pomalu přibližuje hodnotám, jimž se tak moc snaží uniknout. O to více dnes Evropa potřebuje ve svém středu stát, jenž se přestane bát svého stínu. Zatímco příchod běženců pokračuje, Němci se musí rozhodnout jak dál. Brzo.
Češi by vývoj německého přístupu k uprchlíkům měli bedlivě sledovat o to víc, že Česká republika je na svém sousedovi hospodářsky životně závislá a v bezpečnostní oblasti s ním navíc úzce spolupracuje a sleduje jeho vzor. Bylo by tak naivní se domnívat, že bude schopna uniknout následkům německého řešení uprchlické krize či snad dokonce jít cestou vlastní. Vzpomeňme zde rovněž na to, jak na evropské půdě v případě kvót hlasovali Poláci. I oni, ač politicky silnější, dali přes počáteční odpor přednost vztahům se svým západním sousedem.
Do Mnichova dorazilo v půlce září přes 12 tisíc migrantů:
