Turci jej viní z toho, že zemi dovedl do Velké války, přesto po něm pojmenovali řadu ulic. U Arménů jeho jméno vzbuzuje emoce podobné těm, které Židé cítí vůči strůjcům holokaustu. Ostatně tím, čím byl v Třetí říši Adolf Eichmann, tím byl v Osmanské říši architekt arménské genocidy Mehmet Talát Paša.
Pieta v JerevanuArménie si v pátek připomněla 100. výročí arménské genocidy. "Nic nebude zapomenuto," prohlásil arménský prezident Serž Sargsjan u památníku obětem genocidy na pahorku Cicernakaberd. Mezi hosty pietní akce v Jerevanu byli i prezidenti Ruska a Francie Vladimir Putin a François Hollande. "Pro masové vyvražďování lidí nemůže být omluvy," řekl Putin. Apeloval na světové společenství, aby nepřipustilo podobné tragédie. V arménské metropoli byli zastoupeni představitelé šedesáti států, Českou republiku reprezentoval místopředseda Senátu Zdeněk Škromach. Pietní slavnosti v hlavním městě mají dnes večer skončit průvodem s pochodněmi. |
Ještě za studií, která nedokončil kvůli hádce s učitelem, se připojil k hnutí Mladoturků. Posléze pracoval jako spojař až do mladoturecké revoluce v roce 1908, na níž se významně podílel. Změna režimu Taláta rychle vynesla do parlamentu a posléze až na post ministra vnitra. Stal se tak jedním ze „Tří Pašů“, triumvirátu, který Osmanskou říši řídil až do konce první světové války - a který systematicky zlikvidoval část jejího obyvatelstva.
Za počátek arménské genocidy je považováno datum 24. dubna 1915, kdy Talát Paša vydal rozkaz rozbít všechny arménské politické organizace a zatknout jejich činitele. Odůvodnil to tím, že jsou řízeny ze zahraničí a způsobují nepokoje.
„Arménské vzpoury a masakry, které se na několika místech vyskytly, jsou hrozbou pro národní bezpečnost,“ zdůvodnil Talát tehdejšímu velkému vezírovi Saíd Halim Pašovi deportace.
Rozsudek nad celým národem
Podobně Turecko ostatně argumentuje dodnes, i když se úzkostlivě vyhýbá slovu genocida. V materiálech ankarského Centra pro eurasijská studia se dočtete, že Arméni a Turci žili vždy v míru, než se Arméni spřáhli s vojáky carského Ruska.
Tehdejší ministr vnitra Osmanské říše Mehmet Talát Paša
„V reakci na to osmanská vláda nařídila, že arménské obyvatelstvo, sídlící ve válečné zóně nebo její blízkosti, musí být přesunuto do jižních osmanských provincií, tedy pryč od zásobovacích linií,“ stojí v brožuře k „turecko-arménské historické kontroverzi“.
Ještě v noci ze 24. na 25. dubna bylo zatčeno zhruba 250 představitelů arménské elity v Istanbulu. Patřili mezi ně politici, kněží, lékaři, spisovatelé a novináři, právníci a učitelé. V následujících dnech bylo deportováno dalších 2 300 lidí. Většina z nich záhy zemřela. „Když turecké úřady daly příkaz k těmto deportacím, vynášeli tím rozsudek smrti nad celým národem, což dobře chápali - a v rozhovorech se mnou se to nijak zvlášť nesnažili skrýt,“ napsal tehdejší americký velvyslanec v Osmanské říši Henry Morgenthau.
Vyvražděním arménské elity však hrůzy teprve začaly. Mnoho lidí zemřelo již při transportech do odlehlých částí říše. Internovaní trpěli hladem a žízní, arménské ženy Turci znásilňovali. Ty, kdo deportace přežili, Turci upalovali, topili a posílali na pochody smrti do pouští na pomezí Sýrie a Iráku. Zachránili se jen ti, kdo dokázali z transportů utéct.
„Mám dobré srdce,“ tvrdil Talát
Ankara dnes sice organizované deportace Arménů nezapírá, přiznává ale jen zhruba 600 tisíc mrtvých a většinu z nich považuje za oběti války a nepokojů. O tom, že bylo vyhlazení Arménů plánované, však odborníci nepochybují. „Existuje obrovské množství zdrojů. Když pomineme svědectví těch, kdo přežili, existují reporty velvyslanců, misionářů nebo různých dalších cizinců, kteří byli účastníky těchto hrůz,“ řekla na debatě v Knihovně Václava Havla armenistka Milada Kiliánová z Filozofické fakulty UK.
Podle Taláta Paši byly deportace nevyhnutelné. „Mé srdce je stejně dobré jako to vaše a v noci nemohu spát, když přemýšlím o lidském utrpení. To je však osobní záležitost a já jsem na světě proto, abych bral v potaz svůj lid a ne vlastní city,“ řekl známé turecké spisovatelce a bojovnici za ženská práva Halide Edipové.
„Jsem přesvědčen o tom, že dokud národ jedná ve svém nejlepším zájmu a je v tom úspěšný, svět to ocení a považuje za morální. Jsem přesvědčený zemřít za to, co jsem udělal, a vím, že za to také zemřu.“
Atentát na číslo jedna
Talát se v roce 1917 stal velkým vezírem Osmanské říše, v obavě před postupujícími britskými vojsky však v říjnu následujícího roku rezignoval. Vojenský soud jej na popud nového tureckého sultána odsoudil k smrti za podíl na válečných zločinech. Usvědčen byl mimo jiné i „z masakru a likvidace Arménů“. Tou dobou však již byl Talát v exilu a místo jeho pobytu bylo neznámé. Ne však nadlouho.
Pětadvacetiletý Soghomon Tehlirian, který při masakrech přišel o celou rodinu, Talátovu berlínskou adresu zjistil, nedaleko si pronajal byt a bývalého ministra sledoval. Taláta Pašu zabil před mnoha svědky jediným výstřelem 15. března 1921. Policie Tehliriana okamžitě zatkla, soud ho však neshledal vinným a neudělil mu žádný trest.
„Nepovažuji se za vinného, protože moje svědomí je čisté. Zabil jsem člověka. Ale nejsem vrah,“ prohlásil Tehlirian, jehož Arméni považují za národního hrdinu. Teprve později se přišlo na to, že atentát nepřipravil sám, ale v rámci operace Nemesis Arménské revoluční armády, která v poválečných letech zavraždila hned několik strůjců arménských masakrů. Na jejím seznamu Talát Paša figuroval jako „Číslo jedna“.
K výročí arménské tragédie se v týdnu vyjádřil i prezident Miloš Zeman:
