„Pasy prosím. Kam jedete,“ ptá se nekompromisně voják v neprůstřelné vestě s puškou v ruce. Uprostřed silnice je budka vyrobená z pytlů s pískem, na které vlaje ukrajinská vlajka, všude kolem silnice jsou zákopy a opodál vojenské ležení. Tak vypadá první vojenský zátaras kousek za Slavjanskem. Podobných jsou teď na Donbasu desítky a staly se součástí místního koloritu stejně jako třeba důlní věže.
„Jsme z české humanitární organizace Člověk v tísni, pomáháme lidem,“ opáčí řidič, následuje podezřívavé listování pasem britského kolegy a po chvíli je cesta volná. Míříme do Horského, poslední vesnice na území ovládaném ukrajinskou vládou a cesta vede podél bojové fronty, takže podobné zátarasy mineme ještě čtyři. Někde jen mávnou ruku, jinde volají velitele a naše pasy zkoumají patnáct minut. Už tak bídná silnice se směrem k frontě stále zhoršuje a jsou v ní zřetelné obtisky pásů od tanků.
Ostatně válka tu čouhá z každého křoví. Pytle naskládané u zákopů, zelené stany a provizorní toalety, předjíždíme tank, míjíme auta Červeného kříže i OBSE, která tady dohlíží na napjatý klid. Mezitím se sem tam objeví místní na kolech nebo v ojetinách - válka neválka potřebují dojet do vedlejšího města za příbuznými nebo na nákup.
Válka uhryzla kusy paneláků
Projíždíme Popasnou, několik paneláků při cestě ukously před pár měsíci střely. „Tady střelba zasáhla 800 domů, 150 je zcela srovnaných se zemí,“ chrlí všeříkající čísla kolega Sergej, který ve zdejším rajónu pomáhá asi šesti stovkám rodin. Je z Doněcku. „Ve městě nebyla práce a pořád se střílelo, tak co tam?“ vysvětluje lakonicky, zadívá se z okýnka a tiše řekne: „Ukrajina je stejně krásná země.“
Po hodině a půl přijíždíme do Horského, kde už na radnici čekají nejzranitelnější uprchlíci, které místní správa vytipovala jako potenciální příjemce finanční pomoci v hodnotě 300 dolarů (asi 7 500 korun). Vyplňují podrobný dotazník o své sociální situaci a pak po jednom chodí na pohovor. Život na Donbasu nebyl nikdy snadný a když se k tradičním sociálním problémům jako je nezaměstnanost, alkoholismus nebo rozvody přidá ještě řinčení těžkých zbraní pod okny, je to pro mnoho lidí bez pomoci jen těžko řešitelná situace.
Stejně jako pro horníka Sergeje a učitelku Ljubu, kteří do Horského utekli z nedalekého Pervomajsku spolu s třináctiletým synem Kyrilem. „Nejdříve to byly malé přestřelky, pak nad městem přelétala letadla a pak jsem z balkonu viděl tanky,“ vzpomíná Sergej na začátek konfliktu. „První měsíc jsme strávili s rodiči ve sklepě. Na konci srpna jsme utekli, protože žena měla za dva měsíce rodit,“ říká pětatřicetiletý Sergej.
Pořád se tu střílí, máme obavy
Dcerka Máša už je čtyři měsíce na světě, ale do Pervomajsku se asi jen tak nepodívá. Město je odsud sice jen 15 kilometrů, ale leží už na území ovládaném separatisty. „Jak se mám vrátit? V našem bytě je po ostřelování díra a v okolních bytech je zase od střelby zničená střecha. Je to tam nebezpečné,“ říká smutně Sergej a dodává, že oni měli štěstí. Za příspěvek mohli pořídit léky o oblečení pro Mášu. Do května mohou přebývat v domě rodičů známých. A co potom?
Pomoc UkrajiněČlověk v tísni pomáhá na východě Ukrajiny od loňského srpna, pomoc organizuje ze základny ve Slavjansku. Těm nejpotřebnějším poskytuje okamžitou humanitární pomoc, jako je jídlo nebo léky. Pomáhá s opravou poničených domů nebo vybavováním uprchlických center. Lidem také nabízí poukázky na nákup jídla. Od začátku listopadu Člověk v tísni soustavně pracuje i v Doněcku a oblastech kontrolovaných separatisty. Ve městě otevřel kancelář a nejohroženějším lidem poskytuje potraviny, léky, hygienické potřeby i dětské pleny. Měsíčně zásobuje potravinami přes 7 000 lidí. Podpořil také několik domovů pro seniory, hospiců či azylových domů pro lidi bez domova Pomoc je možné posílat přímo na konto sbírky SOS Ukrajina 93209320/0300 nebo pomocí SMS ve tvaru DMS SOSUKRAJINA na číslo 87777. |
„Chceme odejít dál, protože se tu v okolí pořád střílí a máme obavy. Navíc tu nemohu vzít dceru k doktorovi,“ říká Sergej. „Můžeme odejít do Lysičansku nebo Rubižně, protože tam jsou doly a mám šanci tam najít práci,“ dodává Sergej. Když se ho zeptám, co si teď přeje nejvíce, tak bez zaváhání vypálí: „Mír pro tyhle děti.“ A upřeně se podívá na Mášu. Kromě války lidi nejvíce trápí obavy o práci a zdroj příjmů.
„Střílelo se tady naposledy včera,“ říká Marina Kravcová z místní radnice, před kterou postávají vojáci s puškami. Sociální pracovnice zná osudy většiny lidí z Horského, kde střelba poničila 152 domů a osm jich srovnala se zemí. Marina dobře ví, že kromě bojů by pro město největší zkázou bylo zavření dolu.
Jestli zavřou šachtu, tak bůh s námi
„Tady nedaleko v Zeržinsku zavřeli nedávno tři doly a rázem byl každý třetí člověk bez práce. U nás by to bylo ještě horší. Důl je tady kromě nemocnice a školy jediný zaměstnavatel. Pracuje tam skoro každý,“ říká Marina. „No prostě jestli zavřou šachtu, tak bůh s námi,“ dodává. Tato možnost zdaleka není vyloučená. Válka na východě ukrajinskou ekonomiku těžce zasáhla a stát proto podle Mariny přestal vykupovat uhlí.
Už nyní dostávají podle místních lidi v dolech zlomek své pravidelné výplaty, ale pořád je to lepší, než přijít o práci úplně, jako se to po operaci očí před šesti lety stalo Anně Zubčukové, další uprchlici z Pervomajska. „Dostávám podporu 1 400 hřiven (asi 1 540 korun), čtyři měsíce ale nechodily dávky vůbec,“ říká šestatřicetiletá Anna. „Rodiče naštěstí mají dům s malým pozemkem, tak žili z toho, co bylo. Jedli jsme brambory, rajčata nebo zelí,“ dodává.
Další nástrahou, která tu desítky lidí uvádí do neřešitelné situace, je fakt, že se nemohou dostat ke svým byť skromným úsporám. Tak jako šestadvacetiletá Světlana Michalovna, která se svou malou dcerou utekla z Pervomajska. „Peníze mi chodily na účet banky, která prostě zkrachovala a já se teď k usporám nemohu dostat,“ říká Světlana. Manžel ji opustil, když byla těhotná, je na všechno sama, a tak žije u babičky a usilovně si snaží najít práci.
Krize na UkrajiněRUSKÝ TANKISTA: Všichni jsme věděli, kam jedeme DŮKAZY: Ruské zbraně na Ukrajině ZRANĚNÝ Z MAJDANU: Měl jsem pětiprocentní šanci ROK OD MASAKRU: Střelba na Majdanu stále není vyšetřená ANALÝZA: Rusko Ukrajinu ostřelovalo ze svého území RUSOVÉ: V Donbasu bojují, vyfotit se nenechají MINSK: Státníci po 17 hodinách dohodli příměří SAVČENKOVÁ: Ukrajinská pilotka hladoví v ruské vazbě |
Od šestnácti let pracovala v dolech v údržbářské jednotce, naposledy opravovala svítilny, se kterým horníci fárali do šachty. „Práce v dolech moc není a taky bych chtěla zkusit něco nového, třeba prodavačku, ale bohužel s tím nemám žádné zkušenosti,“ vypráví Světlana s tím, že se druhý den jede podívat, jestli by nebyla práce v nemocnici v nedalekém Lysičansku. Za příspěvek nakoupila oblečení pro dceru a zaplatila za babičku komunální poplatky.
Nechcete přispět na armádu?
Na zpáteční cestě se stavíme v malé vesnici na kraji Horského. V malém domečku tu žije třiaosmdesátiletá Ljudmila a jednašedesátiletá Natalija. Ta podle svých slov už osm měsíců nedostala podporu, za kterou by mohla nakoupit potraviny nebo léky. Ljudmila zase nemůže chodit. „Žijeme, jak se dá. Vždycky někdo na chvíli přijde a pomůže,“ vypráví Ljudmila se slzami v očích.
Ekonomické dopady konfliktu jsou znát i o hodinu a půl a pět zátarasů dál ve Slavjansku. V supermarketu na hlavním náměstí je plno, ale kupující vybírají zboží hodně pečlivě a vždy raději dvakrát zkontrolují cenovku.
„Tady je to každý den dražší,“ povzdychne si jedna z nakupujících nad regálem s mléčnými výrobky. Bankomat před obchodem si na konci výběru nechá mojí kartu o chvilku déle a objeví se obrazovka, která se ptá, jestli ještě nechci věnovat nějaký obnos armádě. Exit - hbitě končím výběr.
