Mezi listopadem 1982 a březnem 1985 mohli občané Sovětského svazu a jeho kolonií, mezi které patřilo i Československo, sledovat neuvěřitelný seriál pohřbů generálních tajemníků KSSS.
S Leonidem Brežněvem, následovaném Jurijem Andropovem a Konstantinem Černěnkem odcházela generace komunistických carů, kteří se narodili ještě před vznikem Sovětského svazu. Vůdců, neschopných ani fyzicky, ani intelektuálně zastavit úpadek jedné ze dvou supervelmocí spoluurčujících od druhé světové války osud světa.
Vladimír VotápekAnalytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Namísto gerontů, ověšených metály za skutečné nebo domnělé zásluhy o budování socialismu, vybralo komunistické politbyro toho nejmladšího a nejnadějnějšího ze svého středu.
Michail Sergejevič Gorbačov zosobňoval všechno, co bylo, nebo mělo být, na komunismu a sovětském systému dobré. Připomeňme si, že ten zločinný systém, který zničil životy desítek milionů svých odpůrců i příznivců a své poddané uvrhl na desetiletí do materiální i duchovní nouze, měl naopak být lékem na bídu a nespravedlnost světa.
Podle svých architektů měl umožnit nebývalý rozvoj tvůrčí práce, vychovat nové a lepší lidi. Vést lidstvo k dobývání hvězd a světlým zítřkům. V osmdesátých letech už bylo jasné, že tuto ambici nenaplní. Ale pokud se měl najít někdo, kdo by zvrátil úpadek SSSR, pokud mělo být možné někoho označit za nového sovětského člověka, pak to byl Michail Gorbačov.
Podívejte se na profil Michaila Gorbačova:
Kombajnista, komsomolec, vůdce SSSR
Tento inteligentní, vzdělaný a osobně slušný člověk pocházel z rodiny, která si na vlastní kůži prožila takové výdobytky sovětského systému, jako byl stalinský hladomor a politické represe. Na rozdíl od většiny svých kolegů, cynických technologů moci, věřil, že komunismus je možné udržet bez brutálního násilí.
Už v osmnácti letech získal jako kombajnista vysoké vyznamenání za vynikající práci a jeho přijetí na nejprestižnější sovětskou školu – Moskevskou státní univerzitu M. V. Lomonosova – potvrdilo příslušnost k sovětské elitě. Zde potkal nejen svou ženu Raisu, ale řadu dalších mladých nadšených komunistů, mezi nimi jednoho z vůdců Pražského jara v roce 1968, Zdeňka Mlynáře.
Jeho kariéra byla výjimečná. Přes funkce v Komsomolu se brzy stal příslušníkem komunistické nomenklatury. Ještě před završením čtyřicítky se stal prvním tajemníkem Stavropolského kraje, v roce 1978 byl zvolen tajemníkem ÚV KSSS a za pouhé dva roky došel až na sovětský Olymp, když se stal členem Politbyra, tedy jedním ze skutečných vládců Sovětského svazu.
Jasně si uvědomoval, že sovětský systém zoufale zaostává za západním modelem, a všechny své síly investoval do snahy o kvadraturu kruhu, do opravy a zlepšení systému, který se měl vrátit ke svým ideálům a v soutěži s kapitalismem prokázat své přednosti. Proto vyhlašoval tu perestrojku a jindy zase glasnosť.
Přesvědčoval své soudruhy v Sovětském svazu a v jeho satelitech o nutnosti reforem, snažil se potlačovat korupci a mobilizovat uvadající potenciál socialismu. Teď už víme, že marně, ale ve své době rozhodně zosobňoval naději. Pro někoho šanci na reformu nelidského systému, pro jiného možnost nenásilné demontáže komunismu.
Za jeho vlády byly učiněny první kroky k zavedení legálního podnikání, stejně jako se uskutečnily první volby, ve kterých bylo skutečně možné volit. Jako prezident SSSR se utkával s konzervativními komunisty i s demokratickými oponenty. Důsledně se přitom vyhýbal zneužití moci a násilí. Pro lidi, vychované v totalitě, musely být jeho spory a diskuse s Andrejem Sacharovem, snad nejznámějším disidentem a nově zvoleným poslancem Nejvyššího sovětu, přesvědčivým důkazem, že do Sovětského svazu přišla svoboda.
Populárnější v zahraničí než v Rusku
Politika nezná vděčnost. Síly, které se díky jeho reformám uvolnily, ho nakonec smetly. Sovětský svaz, oslabený pokusem o komunistický převrat v srpnu 1991, už nepředstavoval pro elity svazových republik lákavou perspektivu, a proto se z vůle nově zvolených prezidentů Ruska, Ukrajiny a Běloruska v roce 1991 rozpadl.
I když se Gorbačov několikrát pokusil vrátit do politiky a účastnil se i prezidentských voleb, nikdy nezískal masovou podporu. Rozhodně je populárnější v zahraničí než ve své vlastní zemi. Nacionalisté a různí protofašisté ho doslova nenávidí, ale i průměrní Rusové mu dávají za vinu nejen rozpad Sovětského svazu, ale do jisté míry i za chaos a úpadek životní úrovně v devadesátých letech.
Ze středoevropské perspektivy má Michail Gorbačov nezpochybnitelnou zásluhu na tom, že jako jednotlivci i jako státy máme možnost svobodně volit cestu dalšího rozvoje. Proto mu jistě právem patří nejen Nobelova cena míru, ale i naše sympatie a vděčnost.
